Mezi novými ctihodnými je také mladá matka tří dětí
Tito tři noví ctihodní se vyznačují odevzdaností Boží lásce, důvěrou v jeho milosrdenství a nadějí v jeho odpuštění. Začněme příběhem jedné matky, který připomíná životní osudy Gianny Beretty Mollové či současnější příběh Chiary Corbelly Petrillové. Takový byl krátký, ale bohatý život Marie Cristiny Celly Mocellinové, která se narodila 18. srpna 1969 v obci Cinisello Balsamo v milánském okrese. Vyrůstala ve farnosti a během středoškolských let začala svou cestu rozlišování povolání v komunitě Dcer Panny Marie Pomocnice. Když v 16 letech potkala Carla, změnila svůj pohled a cítila, že je povolána k manželství. Dva roky po objevení zhoubného nádoru v levé noze ji léčba a terapie neodradily od dokončení střední školy a svatby s Carlem v roce 1991. Manželé měli dvě děti, ale jakmile Maria Cristina zjistila, že čeká třetí dítě, nemoc se znovu objevila. Navzdory tomu se rozhodla neukončit těhotenství a nepodstoupila léčbu, která by ohrožovala život jejího dítěte. V červenci 1994 se jí narodil zdravý a čilý chlapeček Richard, ale na chemioterapii již bylo pozdě. Zemřela ve věku 26 let.
Církev dnes uznala rovněž hrdinské ctnosti Enriky Beltrame Quattrocchiové, poslední dcery blahoslaveného Luigiho Beltrame Quattrocchiho a Marie Corsiniové, která zemřela před necelým desetiletím v Římě ve věku 98 let. Celá tato rodina se ubírala cestou ke svatosti a jak řekl Jan Pavel II. při beatifikaci manželů Beltrame Quattrocchiových v roce 2001, ukázala, že něco takového „je možné, krásné, mimořádně plodné a zásadní pro dobro rodiny, církve a společnosti“. Enrica chtěla jít ve stopách svých sourozenců, dvou kněží a jedné řeholnice, ale jejím posláním bylo doprovázet staré rodiče. Zapojila se do dobrovolnické práce, do charitativního sdružení svatého Vincence, s nímž navštěvovala nejsložitější oblasti italského hlavního města i do Katolické akce. Věnovala se vyučování a od roku 1976 působila jako vrchní inspektorka ministerstva pro kulturu a přírodní dědictví. Její život poznamenaly různé nemoci a ekonomické problémy, které nikdy nezastínily modlitbu a každodenní účast na mši svaté. V posledních letech svého života pomáhala párům v krizi.
Výrazným rysem minority Placida Corteseho byla jeho schopnost zcela se odevzdat. Byl trpělivý a pohotový v řešení obtížných situací, které se vyskytly v posledních letech jeho života. Narodil se 7. března 1907 na dnešním chorvatském ostrově Cres, v roce 1930 se stal knězem, sloužil v bazilice sv. Antonína v Padově a redigoval časopis „Il Messaggero di Sant’Antonio“. Za druhé světové války z pověření apoštolského nuncia v Itálii mons. Francesca Borgonginiho Ducy pomáhal chorvatským a slovinským internovaným v italských koncentračních táborech, zejména v táboře Chiesanuova u Padovy. Po uzavření příměří v roce 1943 se neúnavně snažil usnadnit útěk bývalých spojeneckých zajatců, ale také lidí pronásledovaných nacisty, včetně Židů. Tuto ochotu si Němci vyložili jako politickou aktivitu a vedla k jeho smrti. Dne 8. října 1944 byl lstí vylákán z baziliky svatého Antonína, která se nacházela v extrateritoriální zóně, a byl odvezen do kasáren SS v Terstu, kde po krutém mučení zemřel.
Zdroj: Vatican News
(www.cirkev.cz)