Vyšly posmrtné paměti Joaquína Navarra-Vallse, který byl více než dvacet let ředitelem Tiskového střediska Svatého stolce a tiskovým mluvčím papeže Jana Pavla II. Díky této publikaci se čtenář může více dozvědět o osobnosti Jana Pavla II. a zároveň je cenným historiografickým textem i pro ty, kdo se zabývají institucionální komunikací.

Bylo již o Janu Pavlu II. řečeno a napsáno vše? Jistě, mimořádný rozsah jeho pontifikátu a jeho vůdčí role v dějinách 20. století způsobily, že každý jeho projev a veřejné gesto byly převyprávěny, interpretovány a komentovány. Posmrtné paměti jeho charismatického mluvčího Joaquína Navarra-Vallse, které před několika dny vydalo ve Španělsku nakladatelství Editorial Planeta pod názvem „Mis años con Juan Pablo II“ (brzy vyjdou v italštině v nakladatelství Mondadori), nám však nabízejí pohled na Karola Wojtylu zblízka. 

Kniha je plná zábavných historek i dosud nepublikovaných příběhů, které mohou doplnit naše znalosti o osobnosti tohoto velkého polského papeže. Skupina profesorů pode vedením Diega Contrerase z fakulty sociálních institucionálních komunikací Papežské univerzity Svatého kříže, kterou zřídila prelatura Opus Dei (jejímž členem byl i Navarro-Valls) editovala osobní poznámky Navarro-Vallse, které nashromáždil za více než dvacet let působení ve funkci ředitele Tiskového střediska Svatého stolce a tiskového mluvčího Jana Pavla II. Contreras při prezentaci objemné knihy, která má téměř 600 stran, zdůrazňuje, že ho mluvčí požádal, aby byly jeho paměti zveřejněny až po smrti (zemřel v červenci 2017), pokud to bude někoho zajímat. To i z toho důvodu, aby se jeho zkušenosti nejevily jako „komunikační model“ Svatého stolce v době, kdy se zaváděla reorganizace vatikánské komunikace.

I přes značný rozsah se kniha se čte rychle a dobře. Navarro-Valls, který byl před svým příchodem do Vatikánu v roce 1984 uznávaným novinářem španělského deníku ABC, píše čtivě a přesvědčivě a ukazuje nám nejen hlavního hrdinu svého příběhu, papeže, kterého miloval „jako otce“, ale také některé z nejdůležitějších osobností pokoncilní církve: od Matky Terezy po Ratzingera, od Casaroliho po Taurana. Neméně zajímavé jsou úvahy o velkých postavách dějin, s nimiž se Navarro-Valls v letech svého působení ve funkci setkal, od Reagana po Gorbačova, od Havla po Fidela Castra, čímž se tento text stává zajímavým i z historiografického hlediska. 

Co člověka zarazí hned na prvních stránkách, je jeho blízký vztah s Karolem Wojtylou (i jeho spolupracovníky), který byl upevněný v průběhu času mnoha nejen pracovními setkáními, ale prázdninovými pobyty společně s papežem v horách (v Trentinu a poté ve Valle d’Aosta). Tyto kapitoly patří mezi  ty nejkrásnější z celé knihy. Důvěra, kterou vůči němu Jan Pavel II. měl, mu ještě než předal štafetu svému nástupci P. Federicu Lombardimu, umožnila držet věci pod kontrolou a přizpůsobovat je tomu, co sděloval. Vatikánský mluvčí přiznává, že pro něj bylo velkým privilegiem pracovat s přímým přístupem k papeži i to, že mohl vidět „svatého muže zblízka”.

Právě svědectví o svatosti Karola Wojtyly je leitmotivem celé knihy. Navarro-Valls s obdivem a dojetím poukazuje na to, že každou malou či velkou věc ve svém osobním životě a každé rozhodnutí ve své službě jako Petrův nástupce svěřoval Jan Pavel II. s naprostou důvěrou a odevzdaností Hospodinu. Ať už se měl připravit na setkání nebo náročnou cestu, nebo se chystal nastoupit na jednu ze svých četných hospitalizací do nemocnice Gemelli, papež nikdy neztrácel klid, ani dobrou náladu, což je další rys, který se v těchto vzpomínkách objevuje v celé své živosti. Samozřejmě nebyl necitlivý k tomu, co se děje, což je vidět na neklidu, který zakoušel zejména kvůli mnoha válkám, které během jeho dlouhého pontifikátu vypukly a které se Jan Pavel II. snažil pomoci ukončit, někdy i iniciativami, které nebyly vždy všemi chváleny. Důležitou kapitolou jsou stránky věnované nemoci Karola Wojtyly a je velmi dojemné vidět soucit mluvčího, když popisuje utrpení papeže, když vidí, jak tento Boží člověk postupně ztrácí veškerou možnost pohybu a postupně i řeči, ale nikdy jistotu posilovanou neustálou modlitbou, že ho Bůh bude provázet až do konce služby, kterou mu svěřil.

V neposlední řadě je svazek také cennou „příručkou institucionální komunikace“, která je užitečná studentům i profesionálům, kteří chtějí poznat zákulisí práce velkého komunikátora své doby. Navarro-Valls neopomíná poznamenat své úvahy o tom, co by se podle něj mělo ve vatikánské komunikaci zlepšit, a občas si postěžuje na byrokratizaci, která mu nedovolovala informovat tak, jak by si přál. Příkladné je to, co píše o zrodu webových stránek vatican.va. Iniciativě, kterou plně Jan Pavel II. podporoval, ale kterou ne všichni v římské kurii pochopili a někteří ji přivítali s lhostejností. Snad nejvýraznější jsou úvahy, v nichž vatikánský mluvčí přiznává své chyby. „Mluvil jsem příliš mnoho a špatně,“ napsal při jedné příležitosti, což je projevem pokory a vědomí, že na něm leží úkol velké odpovědnosti. Bývalý předseda Asociace zahraničního tisku Navarro-Valls dobře rozuměl potřebám svých novinářských kolegů. Byl jedním z nich. Opakovaně zdůrazňoval, že je třeba být vždy k dispozici a vysvětlovat, co se děje, nebát se komunikovat i v nepříjemných situacích a udržovat s novináři srdečné vztahy přesahující pouhý profesionální vztah. Tato poslední lekce patří k nejcennějším a nejtrvalejším, které bývalý mluvčí Jana Pavla II. dává.

Vatican News, italská sekce 

(www.cirkev.cz)