Benedikt XVI. napsal list k pohřbu svého bratra Georga
Drahý biskupe Rudolfe,
jsem s Tebou v této chvíli, kdy poskytuješ mému bratru poslední bratrskou službu a doprovázíš jej na poslední pozemské cestě. Vede mne to ke slovům díků za všechno, co jsi učinil a činíš v těchto týdnech rozloučení. Mé poděkování patří také všem těm, kdo s ním byli během těchto týdnů, ať už viditelně či neviditelně, a projevili mu vděčnost za to, co pro ně za svého života udělal a vytrpěl.
Ohlas jeho života a jeho práce, kterého se mi v těchto dnech dostalo v podobě dopisů, telegramů a e-mailů, dalece předčil všechny mé představy. Lidé pocházející z mnoha zemí, ze všech společenských vrstev a profesí mi napsali slova, jež se dotkla mého srdce. Měl bych osobně odpovědět každému z nich, avšak bohužel nemám sílu ani čas, abych tak učinil, a nezbývá mi tedy než využít této příležitosti k poděkování za to, že mne doprovázeli v těchto hodinách a v těchto dnech. V této chvíli se pro mne potvrzuje věta kardinála Newmana: Cor ad cor loquitur [Srdce mluví k srdci]. Skrze list papíru a daleko za jakýkoli list k sobě navzájem promlouvají srdce.
Jsou to především tři rysy mého bratra, jež se objevovaly v mnoha obměnách a jež v této chvíli rozloučení odrážejí také mé pocity. Předně stále se častokrát říká, že můj bratr přijal a vnímal své povolání ke kněžství zároveň také jako hudební povolání. Již v Tittmoningu, v prvních letech svého školního života, se nejen pečlivě poučil o církevní hudbě, ale také učinil sám první kroky k tomu, aby se jí naučil. V Tittmoningu nebo v Aschau zjistil jméno profese, jakou má kněz, který v katedrále zajišťuje církevní hudbu. Právě tehdy si vštípil jméno „Domkapellmeister”, dómský kapelník, v němž jaksi začal spatřovat směr, jímž se jeho život má ubírat. Když pak byl skutečně jmenován kapelníkem řezenského dómu, prožil radost a bolest zároveň, protože naše maminka byla povolána z tohoto světa téměř současně s dómským kapelníkem Schremsem. Pokud by maminka žila, nepřijal by místo v čele sboru Regensburger Domspatzen (doslova Řezenských dómských špačků). (Chrámový sbor Řezenských špačků je chlapecký sbor, který Mons. Georg Ratzinger řídil v letech 1964 až 1994, pozn. red.)
Tato služba se mu stala radostí, kterou přirozeně musel vykoupit mnohým utrpením. Nechybělo nepřátelství a odmítání, zejména zpočátku. Zároveň se však stal otcem mnoha mladých, kteří mu s vděčností zůstali nablízku jako Domspatzen. Mé srdečné poděkování patří také jim všem v této chvíli, kdy mi bylo dopřáno opět zakusit, nakolik byl a vždycky znovu se angažoval jako kněžská osoba, jako kněz a hudebník.
Chtěl bych také zmínit ještě další rys mého bratra. Na jedné straně se projevovala jeho veselá přátelskost, jeho smysl pro humor a radost z dobrých darů stvoření. Zároveň však byl mužem přímého slova, který otevřeně vyjadřoval své přesvědčení. Prožil více než 20 let v téměř naprosté slepotě, a tedy byl z velké části odloučen od skutečnosti. Toto velké odpírání pro něho bylo vždy obtížné, avšak zároveň jej vždycky přijímal a vnitřně překonával.
A konečně, byl vždy Božím mužem. Jakkoli nevystavoval na obdiv svou zbožnost, jádrem jeho života byla především střízlivost a poctivost.
Na závěr bych chtěl poděkovat, že mi bylo dopřáno ještě jednou být s ním v posledních dnech jeho života. Nepožádal mne o to, abych za ním přijel. Ale cítil jsem, že přišla chvíle, abych se za ním opět vydal. Jsem hluboce vděčný za toto vnitřní znamení, které mi Pán dal. Když jsem se s ním v pondělí 22. června loučil, věděli jsme, že je to poslední sbohem na tomto světě. Věděli jsme však také, že dobrý Bůh, který nám dal takovýto vztah na tomto světě, vládne také v onom jiném světě a že nám dopřeje nové společné bytí.
Zaplať ti Bůh, drahý Georgu, za všechno to, co jsi učinil, co jsi vytrpěl a co jsi mi dal. A zaplať Bůh i Tobě, drahý biskupe Rudolfe, za mimořádné nasazení, s nímž ses zachoval v těchto týdnech, které nebyly snadné pro nikoho z nás dvou.
Srdečně, Tvůj Benedikt XVI.
Můj bratr papež
O vztahu mezi emeritním papežem Benediktem a Mons. Georgem Ratzingerem se můžete dočíst v obsáhlém rozhovoru v knize Můj bratr papež, kterou již v roce 2012 vydalo nakladatelství Portál. Georg Ratzinger zde vypráví o dětství a mládí, které spolu strávili v několika bavorských maloměstech, když tatínek, povoláním policista, musel poměrně často měnit působiště. Hovoří o nástupu nacismu a společném povolání obou chlapců ke kněžství, o létech hnědé totality strávených v semináři i o prvních kněžských létech v nově budovaném poválečném Německu. Zatímco Georg se později dal na dráhu církevní hudby, jeho bratr Joseph byl skvělým teologem a záhy se stal profesorem a jednou ze zářivých hvězd německé předkoncilní a koncilní teologie a později intelektuální oporou papeže Jana Pavla II. Hlavní důraz knihy spočívá na popisu toho, co předcházelo Ratzingerovu jmenování kardinálem a papežem, přičemž právě válečná léta jsou nejzajímavější částí knihy.
(www.cirkev.cz)