3. září slaví katolická církev svátek svatého Řehoře Velikého (papeže Řehoře I.), mnicha, mystika a reformátora, který v 6. století nově definoval papežský úřad tím, že se prohlásil za „služebníka Božího“. Poznávacím znamením svatého Řehoře, který byl nazýván „magno“ (z latinského magnus, velký), byla jeho prostota. Jako hlava církve disponující velkou mocí se chápal jako nejpokornější služebník ze všech. Právě v tom spočívá jeho velikost, že se uměl učinit malým, aby byl velký po Kristově vzoru.

Svatý Řehoř byl šedesátým čtvrtým papežem katolické církve; patří do skupiny čtyř latinských církevních otců a je počítán mezi učitele církve. Za zmínku také stojí, že Řehoř I. byl prvním mnichem, který obsadil Petrův stolec. Jednou řekl: „Kde je láska, tam se dějí velké věci“, a jeho příkladný život to v mnoha ohledech dosvědčuje.

Řehoř nařídil sestavit hudbu a starobylé antifony zpívané v církvi a prosazoval hudební styl a strukturu, které považoval za příznivé pro liturgii – jejímž středem je eucharistie -, což bylo dědictvím toho, co se tehdy nazývalo Schola Cantorum [Škola těch, kteří zpívají]. Tímto způsobem přispěl k vývoji toho, co se později začalo nazývat právě „gregoriánský chorál“, jako způsob uctění památky světce.

V tomto úkolu byl svatý Řehoř velmi prozíravý: podařilo se mu shromáždit dlouhou tradici křesťanského zpěvu – zrozenou v katakombách -, která nyní mohla k potěše lidského ducha znít v chrámech. Bohužel se velká část tohoto „antifonáře“ (hudebního záznamu) ztratila, dokud ji na počátku 20. století neobnovil papež svatý Pius X., aby se navždy stala „oficiálním zpěvem katolické církve“.

O svatém Řehoři Velikém lze napsat mnoho dalších věcí, například jeho zásah do nauky o „očistci“, což je téma, které se různými způsoby zabývá teologií spásy. Prozatím postačí, když se obrátíme ke slovům papeže Benedikta XVI, který se při generální audienci 28. května 2008 zmínil o svatém Řehoři Velikém těmito slovy: „V katastrofální, ba zoufalé době svatý Řehoř uměl vytvořit mír a dát naději. Tento Boží muž nám ukazuje, kde jsou pravé zdroje míru a odkud pochází skutečná naděje; stává se tak průvodcem i pro nás dnes“.

Zdroj: Aciprensa

(www.cirkev.cz)

Pod nezvyklým názvem Porciunkule se skrývá svátek Panny Marie Andělské slavený podle staré františkánské tradice 2. srpna. Se slavením svátku je spojena možnost získat plnomocné odpustky.

Svátek Porciunkule připadající na 2. srpna připomíná zasvěcení farního kostela v Assisi, zvaného Portiuncule neboli „malý díl“.

Porciunkule  byla postavena ke cti Panny Marie Andělské ve čtvrtém století a v době svatého Františka už chátrala. Kostel, který se tehdy nacházel kousek od Assisi, se stal „mateřským domem“ františkánských řádů.

„Ačkoli si František uvědomoval, že nebeské království se nachází v každém příbytku na zemi … přesto poznal, že kostel Panny Marie v Porciunkule je naplněn hojnější milostí a častěji jej navštěvují nebeští duchové,“ uvádí se v „Životě svatého Františka“, který napsal mnich Tomáš z Celana. „Proto říkával svým bratřím: ‚Dbejte na to, synové moji, abyste nikdy neopouštěli toto místo. Budete-li vyhnáni jedněmi dveřmi, vraťte se druhými, neboť toto je skutečně svaté místo a Boží příbytek.“

Porciunkule, poměrně malá kaple, se nyní nachází uvnitř velké baziliky, která kolem ní byla postavena, aby ji uzavírala a chránila.

Odpustky a jejich tradice

K udělení odpustků Porciunkule došlo v roce 1216, kdy se svatý František vydal s bratrem Maseem do Perugie za papežem Honoriem III. Noc předtím se mu v kapli Panny Marie Andělské v Assisi zjevil sám Kristus a Panna Maria obklopená anděly. Při tomto zjevení světec požádal Pána, aby udělil odpustky všem, kdo navštíví kostel zasvěcený Panně Marii pod názvem Marie Andělská. Pán souhlasil a přikázal mu, aby se vydal do Perugie a získal od papeže vytouženou milost. Svatý otec milost udělil.

Ještě v roce 1216 udělil papež Honorius III. na žádost sv. Františka možnost získat plnomocné odpustky za navštívení této kaple. Pozdější papežové odpustky rozšířili na všechny františkánské baziliky, katedrály a farní kostely. Papež Pavel VI. toto privilegium poupravil papežskou konstitucí Indulgentiarium Doctrina tak, že plnomocné odpustky získá každý, kdo 2. srpna navštíví jakýkoli farní kostel a splní obvyklé podmínky. 

Odpustek je odpuštění trestu za již odpuštěné hříchy a může být plnomocný nebo částečný. Plnomocný odpustek vyžaduje, aby byl člověk ve stavu milosti do vykonání skutků a měl úplný odstup od hříchu. Osoba se také musí svátostně vyzpovídat ze svých hříchů a přijmout svaté přijímání přibližně 20 dní před nebo po odpustkovém úkonu.

Zdroj: Catholic News Agency, ofm.cz 

(www.cirkev.cz)

29. července si katolická církev připomíná památku Marty, její sestry Marie a jejího bratra Lazara, Ježíšových přátel a učedníků. Podle Písma se Pán nejméně třikrát zdržoval v jejich domě v Betánii, městečku vzdáleném několik kilometrů od Jeruzaléma.

Ještě před několika lety byl 29. červenec určen pouze pro oslavu svaté Marty. Od roku 2021 však bylo rozhodnuto, že se v tento den budou připomínat také svatá Marie a Lazar. „Papež František přijal návrh tohoto dikasteria a nařídil, aby 29. červenec byl zařazen do Všeobecného římského kalendáře jako památka svatých Marty, Marie a Lazara,“ uvedl kardinál Robert Sarah, v té době prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti.

Svatá Marta je patronkou domova, penzionů, kuchařek, hospodyň, pokojských, hotelových správců a pradlen. Naproti tomu Marie – někdy ztotožňovaná s Máří Magdalénou nebo se ženou, která Mistrovi utřela nohy vonným olejem – je patronkou těch, kteří žijí zasvěceným životem v kontemplaci nebo modlitbě, a také prodejců parfémů. Svatý Lazar z Betánie je patronem umírajících a potřebných.

Ježíš projevoval svému příteli Lazarovi velkou náklonnost. Důkazem toho je, jak říká římské martyrologium: „Byl to Lazar, bratr Marty, nad kterým Pán plakal, když uslyšel, že zemřel, a kterého vzkřísil z mrtvých“ (Jan 11). Podle evangelia Lazar vážně onemocněl a jeho sestry poslaly lidi, aby Ježíše – který nebyl v Betánii – zpravili o tom, že jeho přítel umírá. Ježíš, zaneprázdněný svým posláním, na výzvu okamžitě nereagoval a Lazar zemřel.

Věřící se obracejí na svatou Martu s prosbou o pomoc v nouzi a těžkostech proto, že svou vírou pohnula Ježíše: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel.“ A tak se stalo. S naprostou důvěrou pak prosila Mistra, aby ho oživil: „Vím, že o cokoli budeš Boha prosit, Bůh ti dá“ (viz: Jan 11,22). Ježíš jí odpovídá: „Tvůj bratr vstane z mrtvých“ (Jan 11, 23).

Právě Martě řekl Pán, když pobýval v jejím domě: „Marto, Marto, ty se trápíš a staráš o mnoho věcí, a přitom je potřeba jen málo, nebo spíše jen jedna věc. Marie si vybrala to dobré, co jí nebude odňato“ (Lk 10,41-42). Marta, jejíž touha sloužit byla upřímná, se nechala Ježíšem poučit. Ukázal jí konečný smysl všeho, co děláme pro druhé: milovat Boha. Proto stejně jako ona je příkladem pro všechny, kdo chtějí plnit své povinnosti s pílí a zodpovědností, je i její sestra Marie vzorem modlitby a naslouchání či rozjímání o Slově. Pokud je práce vykonávána bez lásky, nemá smysl; stejně jako pokud není středem Bůh, může i to nejušlechtilejší způsobit, že člověk ztratí ze zřetele to podstatné (srov. 1 Kor 13).

V roce 1894 byla v Antigonishi v Novém Skotsku (Kanada) založena kongregace sester sv. Marty, řeholní instituce inspirovaná postavou světice z Betánie. Na počest Ježíšovy učednice je pojmenován Dům svaté Marty neboli Rezidence svaté Marty nacházející se ve Vatikánu v sousedství baziliky svatého Petra. Jedná se o budovu postavenou v roce 1996 za vlády papeže svatého Jana Pavla II. Svatý otec ji určil jako rezidenci kardinálů zasedajících během konkláve.

Zdroj: Aciprensa

(www.cirkev.cz)

22. července slaví katolická církev svátek svaté Marie Magdalény (lidově také Máří Magdalény), blízké učednice Páně. Pocházela z Magdaly, města na západním břehu Genezaretského jezera (Galilejského jezera), a proto dostala přízvisko „Magdaléna“.

Marie Magdaléna se řídila učením Ježíše Krista, který si ji ještě před apoštoly vybral za svědkyni svého vzkříšení. Byla pověřena vydat svědectví o Mistrově definitivním vítězství nad smrtí. Toto zvláštní povolání jejího učednictví činí Marii Magdalénu vzorem pro všechny, kdo jsou povoláni k evangelizaci. Ztělesňuje postavu té, která hlásá radostnou velikonoční zvěst: v Kristu je pro všechny nový život.

Papež Benedikt XVI. v roce 2006 shrnul význam osobností sv. Máří Magdalény pro křesťanský život: „Příběh Marie Magdalské všem připomíná základní pravdu: Kristův učedník je ten, kdo měl ze zkušenosti lidské slabosti pokoru požádat ho o pomoc, nechal se jím uzdravit a následoval ho zblízka, čímž se stal svědkem síly jeho milosrdné lásky, která je silnější než hřích a smrt.“

Evangelium je plné zmínek o Marii Magdaléně: jako o odpouštějící hříšnici (Lk 7,37-50); jako o jedné z žen, které následovaly Pána (J 20,10-18); jako o Marii z Betánie, sestře Lazarově (Lk 10,38-42). Římská liturgie ztotožňuje tyto tři ženy se jménem Marie Magdaléna podle západní tradice z doby papeže Řehoře Velikého (6. – počátek 7. století).

Magdaléna doprovázela Ježíše i na Kalvárii a stála před jeho ležícím tělem. Ráno na Velikonoční neděli byla první, kdo spatřil vzkříšeného Krista ve slavném těle. Církev proto vždy uznávala její význam v životě Spasitele a v rané, křesťanské, společenství, jak je patrné i z evangelijních vyprávění.

Kdykoli se člověk obrací k životu této světice, nevyhnutelně se setkává s tajemstvím nekonečného Božího milosrdenství. Než se setkala s Ježíšem, byl její  život ztracený a zmařený, Maria měla zraněnou duši a neznala ani svou vlastní hodnotu jako osoby.

Po setkání s Pánem se stal pravý opak. On jí zjevuje konečný smysl její existence a velikost její důstojnosti. Obrácení Máří Magdalény je tedy příkladem proměňující moci odpuštění a milosti, která je schopna přinést „nový život“, osvobozený od moci hříchu a jeho strašných následků. Božské odpuštění má moc obnovit to, co bylo porušeno, a umožňuje zrod „nového člověka“, nové osoby, která žije a hlásá Lásku.

Dne 10. června 2016 vydal kardinál Robert kardinál Sarah, tehdejší prefekt Dikasteria pro bohoslužby a svátosti, dekret, v němž z vůle papeže Františka povýšil liturgickou „památku“ svaté Máří Magdalény na „svátek“.

(www.cirkev.cz)