Poslední neděle doby postní uvádí církev do Svatého týdne. Květná neděle propojuje dvě starobylé liturgické tradice: slavnostní průvod s ratolestmi na památku Kristova vjezdu do Jeruzaléma a čtení pašijí, tedy vyprávění o jeho utrpení a smrti.

V českém prostředí se běžně mluví o Květné neděli, i když původně šlo o Pašijovou neděli (de passione Domini), jak ji znali křesťané ve 3. a 4. století. Až později – v 8. století – se objevuje označení Palmová neděle (Dominica in palmis), převzaté z východní tradice.

Dnešní oficiální název – Dominica in palmis de passione Domini – tedy Palmová neděle utrpení Páně, zachycuje obě dimenze tohoto významného dne.

Průvod s ratolestmi má původ ve 4. století v Jeruzalémě, kde poutníci procházeli z Olivové hory do chrámu. Postupně se tento zvyk rozšířil do celého křesťanského světa, na Západě pak nabyl bohaté symboliky: evangeliář představoval Krista, jáhni apoštoly, uzavřené dveře kostela pak bránu Božího království.

Ve středověku se obřady dramatizovaly – včetně průvodu s dřevěnou sochou Krista na oslu. Liturgická reforma v roce 1955 tyto obřady zjednodušila, aby vynikla hlavní bohoslužba.

Liturgie mše svaté jednoznačně směřuje k tématu utrpení Krista. Pašije, modlitby i eucharistie otevírají panoramatický pohled na celý Svatý týden. Četba pašijí se kdysi rozprostírala do více dní, dnes se na Květnou neděli čtou zpravidla z jednoho ze synoptických evangelií.

Symbolika tohoto dne je mimořádně bohatá: Kristus jako král pokoje, ratolesti jako znamení naděje, kříž jako brána k životu. Květná neděle není jen připomínkou minulosti, ale výzvou k následování Krista v jeho cestě ke kříži – a ke vzkříšení.

(www.cirkev.cz)

Dne 25. března slavíme Zvěstování Páně – den, kdy Bůh poslal anděla Gabriela k Panně Marii, aby jí oznámil, že se stane Matkou Mesiáše. Tato událost, popsaná v evangeliu podle Lukáše (Lk 1,26–38), je zásadním bodem dějin spásy. Jak připomíná liturgická modlitba církve – breviář – „ústředním bodem dnešní oslavy je tajemství vtělení věčného Slova, počátek naší spásy“.

Slavnost se původně slavila na Východě už kolem roku 550 a do římské liturgie ji zavedl papež Sergius I. v 7. století. Den připadá přesně devět měsíců před Vánocemi – připomíná, že Ježíš Kristus se stal pravým člověkem od okamžiku početí.

Zvěstování začíná andělovým pozdravem: „Raduj se, milostiplná.“ V řeckém originále stojí slovo „chaire“, které je výzvou k radosti – stejnou, jakou nacházíme ve starozákonních proroctvích (např. Sof 3,14). Maria je oslovena jako „milostiplná“ – ne pro své zásluhy, ale díky Boží milosti, která ji naplnila a připravila k jedinečnému poslání. Slova „Pán s tebou“ odkazují na starozákonní zaslíbení a znamenají, že Maria je povolána vést lid k naplnění Božího plánu. Anděl jí oznamuje, že se stane Matkou Božího Syna. V jejím úžasu nad tajemstvím neposkvrněného početí („Jak se to stane?“) se zračí víra i důvěra. Odpověď anděla, že „Duch svatý sestoupí na tebe“, zůstává zahalena tajemstvím – a přesto Maria přijímá své poslání s pokorným „ano“.

„Nejkrásnější slovo, které můžeme říci Bohu, je slůvko ANO,“ řekla sv. Terezie z Lisieux. Mariino „ano“ je výrazem její bezvýhradné důvěry v Boha. Přijímá své poslání navzdory těžkostem – i když ví, že její těhotenství bude považováno za pohoršení a že může být vystavena nepochopení, ba i ohrožení života. Přesto důvěřuje, že Bůh se o všechno postará.

Tato slavnost nám také připomíná, že lidský život má svou plnou důstojnost od okamžiku početí. Bůh se stal člověkem nikoli až při narození, ale už ve chvíli, kdy byl v Mariině lůně. I v této fázi byl Ježíš plně Božím Synem, plně člověkem. Z toho plyne hluboké poselství o hodnotě každého počatého dítěte.

V některých zemích je 25. březen slaven také jako Den modliteb za nenarozené děti. Je to výzva k modlitbě i k činům na jejich ochranu. 

Zdroj: Catholica

(www.cirkev.cz)