Páteční večery byly v děkanském kostele sv. Maří Magdaleny zpestřeny tak, že ve zcela zaplněném chrámu na kazatelnu vystoupil dominikán P. Metoděj Habáň s postní promluvou trvající téměř hodinu, následovala pobožnost křížové cesty a závěr patřil mši svaté. Po celou tu dobu byly místní zpovědnice obleženy kajícníky. Domů jsme odcházeli po dvou hodinách.

Jako dítě a ani jako mladý kluk jsem nikdy nepociťoval únavu či jakoukoliv časovou újmu. Domnívám se, že ani ostatní účastníci těchto postních pátků nebyli rozladěni. Po dalších letech a po svých vlastních pokusech o podobný postní páteční program jsem začínal chápat, že pobývat v kostele delší dobu musí mít vážný důvod. Nenapodobitelný dominikánský kazatel Habáň tehdy totiž nejen kázal, ale promlouval od srdce k srdci inteligentním způsobem o skutečnostech, které jemu samému byly díky studiu a meditacím vlastní, hýbaly jeho vlastním životem, ale i lidskými dějinami a hýbají dosud všemi těmi, kterým o něco jde.

Jaké jsou to skutečnosti? Ony postní pátky nemohly pominout základní prvky Kristovy oběti a smrti, znamenající rozhodující zlom v životech lidí, aby pak Ježíšovo zmrtvýchvstání bylo chápáno jako nová perspektiva nabídnutá lidstvu. Nevzpomínám si, že by P. Habáň k opravdovosti křesťanského života burcoval nás, své posluchače, metodou napřaženého biče nebo vytaseného meče. Vrývalo se mi do paměti, že hřích není jen jakýmsi skoro zanedbatelným problémem, ale ranou do Kristova těla, bez ohledu na to, je-li to dýka nebo špendlík. Každé zranění bolí. Jevilo se mi čím dál zřejmější, že Ježíš nás hříšníky má stejně rád, a to velmi rád, i kdybychom se mu jakkoliv zatoulali. Dobře ví, kde nás má hledat, a to nikoliv s klackem v ruce, ale s otevřenou náručí.

Dodatečně mi bylo stále jasnější, že každý hříšník má vždy před Božím Synem šanci, protože on nepřišel, aby odsuzoval, ale aby zachraňoval. Prostě že lékaře především potřebují nemocní. A pochopit, že existuje i vážná nemoc hříchu, je současně prozřít k akutnímu hledání lékaře lékařů, zachránce zachránců, Spasitele a Přítele lidských duší, který byl ochoten se vydat pro naše dobro za jakoukoliv cenu a jehož vřelý zájem o nás stále trvá.

Na postní kázání navazovala pobožnost křížové cesty, tak blízká každému upřímně smýšlejícímu křesťanovi. V ní se nechce naturalisticky ukazovat prolévaná Ježíšova krev, ale statečnost a hodnota tiché oběti, pro kterou se Ježíš rozhodl svobodně, kvůli nám. V životech lidí – křesťany nevyjímaje – je mnoho bolestí a ran. Kéž by byly proměňovány ve smírné oběti za druhé! Dostaly by tak smysl.

Večerní postní pátek vrcholil mší svatou. Jak jinak! Ti, kteří byli Ježíšem poučeni a ve víře povzbuzeni tak, že jim byla srozumitelnější hodnota smírné oběti podle Kristova vzoru, a setrvali s Ním delší čas, potřebují být pohoštěni: čím lepším než eucharistií.

Mnohem později se na rádiových vlnách každý pátek, nejen v postní době, objevil hlas podobně zdatného a inteligentního kazatele, navíc mile vtipného: jezuity P. Tomáše Špidlíka. Při poslechu jsem zapátral v paměti a vzpomínkách na dětská léta. Něco mi to připomínalo… a vybavil se mi právě P. Habáň. Nyní vím, že víra je z hlásání. Účinně působí na roztěkané dětské ministranty, stejně jako na dospělé a vážené katolíky. Za jednoho předpokladu: kazatel musí promlouvat věrohodně, zasvěceně. Díky Bohu, že naše katolické církevní společenství mělo jak P. Habáně, tak P. Špidlíka mezi sebou.

Jan Baxant, biskup litoměřický