Papež František: Nemějme strach
Papež František: Nemějme strach, otevřme brány svého srdce Duchu svatému, aby nás očistil a vedl cestou vstříc plné radosti.
Tradiční katechezi předcházelo jako obvykle čtení biblického úryvku v osmi jazycích. Petrův nástupce vybral úryvek z prvního listu Korinťanům (1 Kor 13,11-12), kde svatý Pavel mluví o vývoji řeči, poznání, usuzování a vidění Boha. Říká: »Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak Bůh poznává mne«. Papež František potom pokračoval v cyklu katechezí o blahoslavenstvích podle Matoušova evangelia a věnoval se šestému z nich: »Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha«.
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnes budeme číst společně šesté blahoslavenství, jehož příslibem je vidění Boha, a podmínkou čistota srdce.
Žalm praví: »Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá: Hospodine hledám tvou tvář. Neskrývej svou tvář přede mnou« (Žl 27,7-9).
Tento jazyk vyjevuje žízeň po osobním vztahu s Bohem, nikoli mechanickém, mlhavém, nýbrž osobním vztahu. Také kniha Job popisuje tento upřímný vztah: »Zvěděl jsem o tobě jen podle doslechu, ale nyní tě zří moje oči« (Job 42,5). Často si říkám, že toto je životní cesta našich vztahů s Bohem. Známe Boha z doslechu, ale svojí zkušeností jdeme dál a dál, až Jej nakonec poznáme přímo, pokud jsme věrní. A to je zralost Ducha.
Jak dosáhnout této důvěrnosti, očividného poznání Boha? Je možné zamyslet se nad učedníky z Emauz, kteří mají Pána vedle sebe, »ale jako by jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali« (Lk 24,16). Pán jim otevře oči lámáním chleba na konci cesty, která začala výčitkou: »Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci!« (Lk 24,25) – tak zní úvodní výtka. Zdrojem jejich slepoty je nechápavé a váhavé srdce. Je-li srdce nechápavé a váhavé, nevidí. Vidí jenom nejasně.
Tady je moudrost tohoto blahoslavenství: pro nazírání je nutné jít do sebe a dát prostor Bohu, protože, jak říká sv. Augustin, „Bůh je vnitřnější než mé vlastní nitro (interior intimo meo)“ (Vyznání, III,6,11). K vidění Boha neposlouží změna brýlí, hledisek nebo změna teologických autorů, kteří učí cestě. Je zapotřebí osvobodit srdce od jeho klamů! Toto je jediná cesta.
To je zásadní zralost, totiž uvědomovat si, že náš nejhorší nepřítel se často skrývá v našem srdci. Nejušlechtilejší bitva se vede proti vnitřním klamům, způsobeným hříchy. Hříchy totiž mění vnitřní vidění, hodnocení věcí, ukazují věci, které nejsou pravdivé anebo přinejmenším nejsou tak docela pravdivé.
Je tedy důležité pochopit, co je to čistota srdce. K tomu je zapotřebí připomenout, že podle Bible srdcem nejsou nejenom city, nýbrž nejhlubší nitro lidské bytosti, vnitřní prostor, kde je člověk sám sebou. Taková je biblická mentalita.
Matoušovo evangelium říká: »Jestliže tvé vnitřní světlo je tmou, jak hluboká bude sama temnota« (Mt 6,23). Toto „světlo“ je pohledem srdce, perspektivou, syntézou a bodem výkladu reality (srov. Evangelii gaudium, 143).
Co však znamená čisté? Srdce, které je čisté, žije v Pánově přítomnosti a uchovává v sobě, co je hodno vztahu k Pánu. Pouze takto má život „jednotný“, přímočarý, nepokřivený a prostý.
Očištěné srdce je tudíž výsledkem procesu, který zahrnuje osvobození i zřeknutí. Čisté srdce se nerodí, prožilo vnitřní simplifikaci a naučilo se odmítat v sobě zlo, což Bible nazývá obřízkou srdce (srov. Dt 10,6; 30,6; Ez 44,9; Jer 4,4).
Tato vnitřní očista implikuje zjištění, že část srdce je pod vlivem zla – Víte, Otče, cítím tak, myslím tak a dívám se tak, což je ohavné; uznávám, že tato část je špatná, zamlžená – aby bylo možné osvojit si umění nechávat se stále poučovat a vést Duchem svatým. Je to cesta od nemocného, hříšného srdce, které nemůže vidět správně, protože je v hříchu, k plnému světlu srdce – to je dílo Ducha svatého. On nás vede po této cestě. Ano, touto cestou srdce dojdeme k „vidění Boha“.
V tomto blaženém patření je eschatologická dimenze budoucnosti jako ve všech Blahoslavenstvích, totiž radost z Božího království, ke kterému se ubíráme. Je však i další dimenze: vidět Boha znamená chápat úradky Prozřetelnosti v tom, co se děje, uznávat Jeho přítomnost ve svátostech, Jeho přítomnost v bratřích, zejména chudých a trpících, a rozpoznávat Jej tam, kde se projevuje (Katechismus katolické církve, 2519).
Toto blahoslavenství je tak trochu plodem těch předchozích. Pokud vnímáme žízeň po dobru, jež přebývá v nás a uvědomujeme si, že žijeme z milosrdenství, začíná cesta osvobození, která potrvá celý život a vede až do nebe. Je to seriózní práce, kterou koná Duch svatý, pokud mu dáme prostor, aby jednal, a jsme otevřeni působení Ducha svatého. Proto můžeme říci, že je to dílo Boha v nás – uprostřed zkoušek a životní očisty – a toto dílo Boží a Ducha svatého vede k obrovské radosti, pravému pokoji. Nemějme strach, otevřme brány svého srdce Duchu svatému, aby nás očistil a vedl cestou vstříc plné radosti.
(Zdroj: Vatican News, přeložil Milan Glaser)
(www.cirkev.cz)
