Ministerstvo zavádí na vnitřních akcích roušky a snižuje maximální počet osob
Na základě datových podkladů o vývoji epidemie covid-19 a doporučení epidemiologů dochází od soboty 25. července opětovně k povinnosti nošení roušek na všech vnitřních organizovaných hromadných akcích nad 100 osob a od pondělí 27. července se snižuje maximální počet lidí na vnitřních hromadných akcích na 500 osob. Pořadatelé budou moci zpřístupnit nanejvýš 5 sektorů, každý pro maximálně 500 osob. Tato opatření se týkají i bohoslužeb a dalších církevních akcí.
Publikováno: 24. 7. 2020 20:00
Foto: Zdeněk Poruba, ČaV
Povinnost nosit roušky platí na území celé České republiky s účinností od 25. 7. 2020 od 0:00 hodin pro hromadné akce ve vnitřních prostorách s počtem účastníků nad 100 osob v daný čas.
S účinností od 27. 7. 2020 od 0:00 hodin je na území celé České republiky stanoven maximální počet účastníků na hromadných akcích ve vnitřních prostorách na 500 osob v daný čas v jednom sektoru. Maximální povolený počet sektorů je 5.
Maximální počet účastníků ve stejný čas na hromadných venkovních akcích je stanoven na 1000 osob.
Doporučujeme při bohoslužbách dodržovat i předchozí hygienická opatření jako např. používání dezinfekce při vstupu do kostela, časté větrání a úklid společných prostor.
Tradiční svatoanenská pouť na Líčkově je každoroční příležitostí k poděkování svaté Anně za její duchovní blízkost a ochranu rodin. Letošní pouť byla také příležitostí k prosbám za ochranu v nestálém světě plném protikladů a nestabilní epidemiologické situace.
Videokázání (nejen) pro děti – 16. neděle v mezidobí
Přinášíme vám nedělní videokázání P. Romana Vlka na 16. neděli v mezidobí.
Publikováno: 18. 7. 2020 14:00
Evangelium (Mt 13,24-43) Ježíš předložil zástupům toto podobenství: „Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel. Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. Tu přišli služebníci k hospodáři a řekli mu: `Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?‘ On jim odpověděl: `To udělal nepřítel.‘ A služebníci mu řekli: `Máme jít a plevel sesbírat?‘ On však řekl: `Ne. Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechte obojí spolu růst až do žní – a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromažděte do mé stodoly.’“ Předložil jim další podobenství: „Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.“ Pověděl jim jiné podobenství: „Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo.“ To všechno mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok: `Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa.‘ Potom rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: „Vylož nám to podobenství o pleveli na poli.“ Odpověděl: „Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka, pole je svět. Dobré semeno jsou synové Království, plevel jsou synové toho Zlého. Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věku, ženci jsou andělé. Jako se sbírá plevel a spaluje v ohni, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti posbírají z jeho království každé pohoršení a ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce. Kdo má uši, slyš!“
Katedrála sv. Petra a Pavla v Nantes na západě Francie se 18. července ráno ocitla v plamenech. Od osmé hodiny ráno bojovali hasiči s požárem, který zničil varhany, kruchtu a poškodil západní okno. Podle prokurátora se našly nejméně tři roznětky a požár byl tedy založen úmyslně.
Publikováno: 20. 7. 2020 16:00
Po tří hodinovém úsilí se podařilo hasičům zkrotit plameny, které zdevastovaly západní část pozdněgotické katedrály v Nantes. “Škoda se soustřeďuje na velké varhany, které jsou patrně zcela zničené a varhanní kruchta hrozí zřícením”, uvádějí agentury s odvoláním na hasičské zdroje. Podle nich však “škody nejsou srovnatelné s požárem, který zasáhl pařížskou Notre-Dame”. Požár se rozšířil zhruba po 7.30 ráno. Hasiči byli upozorněni krátce před osmou hodinou (7.44), na místě zasahovalo 60 mužů.
Katedrála v Nantes se začala stavět v roce 1434. Za II. Světové války byla těžce poškozena. Vyhořela naposled před necelými padesáti lety, v roce 1972, a její oprava trvala 13 let. V roce 2015 zničil oheň v Nantes rovněž neorománskou baziliku Saint-Donatien-et-Saint-Rogatien, v tomto případě se však mluvilo o nezaviněném požáru. Na místo se vydal francouzský premiér Jean Castex, ministr vnitra Gérald Darmann a kultury Roselyne Bachelot. Prezident Emanuel Macron prostřednictvím tvítu vyjádřil “podporu zkušeným hasičům, kteří se vystavují veškerým rizikům, aby zachránili tento gotický klenot ve vévodském městě”.
Před lety byly v podzemním prostoru dnešní broumovské fary objeveny nástěnné malby s námětem Posledního soudu, jejichž vznik se odhaduje na 14. stol.
Publikováno: 16. 7. 2020 12:45
Až do této doby zůstaly široké veřejnosti nepřístupné. Nyní se broumovská farnost rozhodla fresku světu ukázat.
„Středověké nástěnné malby na čelní straně prostoru, který v minulosti sloužil jako kostnice, jsou rozčleněny do tří pásů. Z výtvarného hlediska jsou broumovské nástěnné malby vynikající ukázkou kresebného stylu. Nejsou dílem jednoho umělce ale celé dílny. Svým významem zdaleka přesahují hranice regionu a patří k tomu nejhodnotnějšímu, co bylo v 1. pol. 14. stol. vytvořeno. Jsou vynikající ukázkou kvality výtvarných děl na počátku vlády Lucemburků v Čechách“, řekl k uměleckému dílu Jan Royt z Ústavu pro dějiny umění FFUK v Praze.
Objevená freska je nyní již po obnově restaurátory a lze na ní vidět zobrazení ďáblů na ramenou panen z podobenství Matoušovy 25. kapitoly v Bibli. „O fresce se vědělo již v šedesátých letech. Někdejší dům zvoníka sloužil jako fara jen několik let a tehdejší farář hledal místo, kdy by si zaparkoval svého trabanta. Zvolil pro to prostor kostnice. Když začali vyvážet kosti, zjistili, že jsou na stěnách fresky. V 70. letech pak proběhly průzkumy malby. Následně byl prostor zarovnán dřívím na otop, které se postupně spálilo v kamnech. Když se tady objevil prof. Royt a malby odborně popsal, řekli jsme si, že malby stojí za zrestaurování a zpřístupnění veřejnosti“, přiblížil dění kolem nalezených maleb broumovský děkan Martin Lanži.
V současné době probíhá úprava vstupu do prostoru samotného. Farnost se třikrát pokoušela získat dotační peníze, ale do žádného dotačního programu se stavební úpravy nepodařilo zařadit. Proto nyní vše financují ze svých zdrojů, stavební úpravy se tak však omezily, oproti zpracovanému projektu, jen na to nejnutnější. „Bude upraven, i díky mladým dobrovolníkům ze seskupení Summerjob, samotný vstup ke vchodu, stávající vrata se odstraní a místo nich bude celé vstupní čelo osazeno sklem. Fresky uvnitř budou nasvíceny, takže zájemci o jejich zhlédnutí se konečně dočkají. Pokud by chtěl někdo naše úsilí finančně podpořit, najde podrobnosti na webu broumovské farnosti“, dodal ještě P. Lanži.
Obnovené a zpřístupněné středověké malby budou k vidění od poloviny letošního srpna.
Benedikt XVI. napsal list k pohřbu svého bratra Georga
Emeritní papež Benedikt XVI. sledoval pohřeb svého bratra Georga Ratzingera, zesnulého 1. července, v přímém přenosu z Vatikánu. Zůstal tak v duchovním spojení s komunitou v řezenském dómu, zdůraznil biskup Rudolf Voderholzer při zahájení rekviem. Na pohřebních obřadech, které začaly ve středu 8.7.2020 v 10 hodin v řezenském dómu, zastupoval emertiního papeže jeho osobní sekretář, arcibiskup Georg Gänswain, který také přednesl pohřební řeč napsanou Benediktem XVI. a adresovanou řezenskému biskupovi. Přinášíme ji v plném znění:
Publikováno: 9. 7. 2020 16:45
Drahý biskupe Rudolfe,
jsem s Tebou v této chvíli, kdy poskytuješ mému bratru poslední bratrskou službu a doprovázíš jej na poslední pozemské cestě. Vede mne to ke slovům díků za všechno, co jsi učinil a činíš v těchto týdnech rozloučení. Mé poděkování patří také všem těm, kdo s ním byli během těchto týdnů, ať už viditelně či neviditelně, a projevili mu vděčnost za to, co pro ně za svého života udělal a vytrpěl.
Ohlas jeho života a jeho práce, kterého se mi v těchto dnech dostalo v podobě dopisů, telegramů a e-mailů, dalece předčil všechny mé představy. Lidé pocházející z mnoha zemí, ze všech společenských vrstev a profesí mi napsali slova, jež se dotkla mého srdce. Měl bych osobně odpovědět každému z nich, avšak bohužel nemám sílu ani čas, abych tak učinil, a nezbývá mi tedy než využít této příležitosti k poděkování za to, že mne doprovázeli v těchto hodinách a v těchto dnech. V této chvíli se pro mne potvrzuje věta kardinála Newmana: Cor ad cor loquitur [Srdce mluví k srdci]. Skrze list papíru a daleko za jakýkoli list k sobě navzájem promlouvají srdce.
Jsou to především tři rysy mého bratra, jež se objevovaly v mnoha obměnách a jež v této chvíli rozloučení odrážejí také mé pocity. Předně stále se častokrát říká, že můj bratr přijal a vnímal své povolání ke kněžství zároveň také jako hudební povolání. Již v Tittmoningu, v prvních letech svého školního života, se nejen pečlivě poučil o církevní hudbě, ale také učinil sám první kroky k tomu, aby se jí naučil. V Tittmoningu nebo v Aschau zjistil jméno profese, jakou má kněz, který v katedrále zajišťuje církevní hudbu. Právě tehdy si vštípil jméno „Domkapellmeister”, dómský kapelník, v němž jaksi začal spatřovat směr, jímž se jeho život má ubírat. Když pak byl skutečně jmenován kapelníkem řezenského dómu, prožil radost a bolest zároveň, protože naše maminka byla povolána z tohoto světa téměř současně s dómským kapelníkem Schremsem. Pokud by maminka žila, nepřijal by místo v čele sboru Regensburger Domspatzen (doslova Řezenských dómských špačků). (Chrámový sbor Řezenských špačků je chlapecký sbor, který Mons. Georg Ratzinger řídil v letech 1964 až 1994, pozn. red.)
Tato služba se mu stala radostí, kterou přirozeně musel vykoupit mnohým utrpením. Nechybělo nepřátelství a odmítání, zejména zpočátku. Zároveň se však stal otcem mnoha mladých, kteří mu s vděčností zůstali nablízku jako Domspatzen. Mé srdečné poděkování patří také jim všem v této chvíli, kdy mi bylo dopřáno opět zakusit, nakolik byl a vždycky znovu se angažoval jako kněžská osoba, jako kněz a hudebník.
Chtěl bych také zmínit ještě další rys mého bratra. Na jedné straně se projevovala jeho veselá přátelskost, jeho smysl pro humor a radost z dobrých darů stvoření. Zároveň však byl mužem přímého slova, který otevřeně vyjadřoval své přesvědčení. Prožil více než 20 let v téměř naprosté slepotě, a tedy byl z velké části odloučen od skutečnosti. Toto velké odpírání pro něho bylo vždy obtížné, avšak zároveň jej vždycky přijímal a vnitřně překonával.
A konečně, byl vždy Božím mužem. Jakkoli nevystavoval na obdiv svou zbožnost, jádrem jeho života byla především střízlivost a poctivost.
Na závěr bych chtěl poděkovat, že mi bylo dopřáno ještě jednou být s ním v posledních dnech jeho života. Nepožádal mne o to, abych za ním přijel. Ale cítil jsem, že přišla chvíle, abych se za ním opět vydal. Jsem hluboce vděčný za toto vnitřní znamení, které mi Pán dal. Když jsem se s ním v pondělí 22. června loučil, věděli jsme, že je to poslední sbohem na tomto světě. Věděli jsme však také, že dobrý Bůh, který nám dal takovýto vztah na tomto světě, vládne také v onom jiném světě a že nám dopřeje nové společné bytí.
Zaplať ti Bůh, drahý Georgu, za všechno to, co jsi učinil, co jsi vytrpěl a co jsi mi dal. A zaplať Bůh i Tobě, drahý biskupe Rudolfe, za mimořádné nasazení, s nímž ses zachoval v těchto týdnech, které nebyly snadné pro nikoho z nás dvou.
Srdečně, Tvůj Benedikt XVI.
Můj bratr papež
O vztahu mezi emeritním papežem Benediktem a Mons. Georgem Ratzingerem se můžete dočíst v obsáhlém rozhovoru v knize Můj bratr papež, kterou již v roce 2012 vydalo nakladatelství Portál. Georg Ratzinger zde vypráví o dětství a mládí, které spolu strávili v několika bavorských maloměstech, když tatínek, povoláním policista, musel poměrně často měnit působiště. Hovoří o nástupu nacismu a společném povolání obou chlapců ke kněžství, o létech hnědé totality strávených v semináři i o prvních kněžských létech v nově budovaném poválečném Německu. Zatímco Georg se později dal na dráhu církevní hudby, jeho bratr Joseph byl skvělým teologem a záhy se stal profesorem a jednou ze zářivých hvězd německé předkoncilní a koncilní teologie a později intelektuální oporou papeže Jana Pavla II. Hlavní důraz knihy spočívá na popisu toho, co předcházelo Ratzingerovu jmenování kardinálem a papežem, přičemž právě válečná léta jsou nejzajímavější částí knihy.
