Pozvání vydat se za Ježíšem, abychom prohloubili a přijali jeho tajemství spásy a odpoutali se od průměrnosti a marnosti – tak lze vystihnout letošní poselství k postní době, v němž papež František zdůrazňuje vztah mezi postní a synodální cestou, k níž jsme jako církev zavázáni, zakořeněni v tradici a otevřeni vůči novosti. Český překlad poselství se připravuje.

Proměna, osobní i církevní, je cílem kajícné postní cesty a podobně i cesty synodální. František to zdůrazňuje ve svém poselství k postní době, které nese datum 25. ledna a bylo dnes zveřejněno pod názvem „Postní askeze, synodální itinerář“.

Inspiraci k sepsání tohoto dokumentu papeži Františkovi poskytla evangelijní epizoda Proměnění Páně na hoře Tábor. „V tomto liturgickém období nás Pán bere s sebou a vede nás do ústraní. Ačkoli naše běžné povinnosti si žádají, abychom zůstávali na svých obvyklých místech a žili často opakující se a někdy nudnou každodenní rutinou,“ píše římský biskup, „v postní době jsme pozváni, abychom spolu s Ježíšem vystoupili na vysokou horu a prožili se svatým Božím lidem zvláštní zkušenost askeze. V této askezi doprovázené milostí překonáváme svůj odpor k následování Ježíše. Aby se nám to podařilo, musíme se jím nechat vést k výšinám a odpoutat se od průměrnosti a marnosti na cestě k vrcholu, která vyžaduje námahu, oběti a soustředění, jako horská túra“, upozorňuje papež

Společné následování Ježíše

Ježíš vede tři učedníky na horu Tábor: „Ježíše následují společně,“ poznamenává v této souvislosti papež František. Na konci výstupu je třem učedníkům dáno uvidět Pána, jak září nadpřirozeným světlem. „Jako při každé náročné horské túře: cestou nahoru je třeba mít oči upřené na cestu, ale panorama, které se otevře na konci, překvapí a odmění se svou krásou. I synodální proces,“ podotýká papež, „se často jeví jako namáhavý a někdy můžeme propadnout beznaději,“ ale čeká nás něco úžasného, co „nám pomůže lépe pochopit Boží vůli a naše poslání ve službě jeho království“.

Tradice a novost

Na hoře Tábor se vedle Ježíše objevují Mojžíš a Eliáš, zosobnění Zákona a Proroků. „Kristova novost,“ vysvětluje papež, „je naplněním Staré smlouvy a odhaluje její hluboký smysl. Podobně i synodální cesta je zakořeněna v tradici církve a zároveň otevřená novosti. Tradice je zdrojem inspirace pro hledání nových cest, na kterých je nutno vyhnout se dvěma protichůdným pokušením: nehybnosti a improvizovanému experimentování“.

František navrhuje dvě cesty, jak „stoupat vzhůru spolu s Ježíšem a spolu s ním dosáhnout cíle: naslouchat mu a čelit realitě s jejími každodenními zápasy, těžkostmi a rozpory“. Ježíš, vysvětluje papež, promlouvá v Božím slově, které nám církev nabízí v liturgii a které si můžeme přečíst i na internetu, „pokud se nemůžeme vždy zúčastnit mše svaté“. Ježíš však promlouvá i v těch nejpotřebnějších, stejně jako v bratrech a sestrách v církvi: vzájemné naslouchání je „stylem synodální církve“.

Papež tedy varuje před únikem k religiozitě tvořené mimořádnými událostmi s doporučením „nenamlouvat si, že jsme dospěli na synodální cestu, když nám Bůh dává nějaké silné zážitky ve společenství“: „sestupme na rovinu a kéž nás zakoušená milost udržuje v tom, abychom byli řemeslníky synodality v běžném životě našich společenství“.