EDITORIAL. Blahořečení Jana Pavla I. je výzvou ke znovuobjevení pokory, která umožňuje, aby se ctnosti víry, naděje a lásky konkrétně promítly do života.

8. února 1970 ve své první homilii ve funkci benátského patriarchy v bazilice svatého Marka Albino Luciani zopakoval slova, která pronesl o jedenáct let dříve k věřícím ve Vittorio Veneto, jakmile se stal jejich biskupem: „Bůh některé velké věci někdy rád píše ne do bronzu nebo mramoru, ale třeba i jen do prachu, takže pokud písmo zůstane, není narušené nebo rozptýlené větrem, je jasné, že zásluha je jen a jen Boží. Já jsem prach: úřad patriarchy a benátská diecéze jsou velké věci spojené s prachem; pokud z tohoto spojení vzejde něco dobrého, je jasné, že to všechno bude zásluha Pánovy milosti“. Právě v těchto slovech „Jsem prach“ spočívá velké tajemství křesťanského života, jehož byl Albino Luciani svědkem po celou dobu své existence.

Svatost Jana Pavla I. – křesťana, který se 26. srpna 1978 stal papežem a dnes, o 44 let později, je blahoslaveným – je prostým příběhem člověka, který na každém kroku svého života důvěřoval Bohu a svěřoval se mu. A toto svěření se dělo s vědomím jeho vlastní malosti. „Beze mne nemůžete dělat nic,“ řekl Ježíš svým přátelům. „Odstup ode mne, satane!“ nařídil Nazaretský Petrovi poté, co mu vyčítal, že předpověděl své umučení a smrt. To jsou dvě vzácné indicie, kterými se Albino řídil po celou dobu své existence. Milost uznat sám sebe za hříšníka, který potřebuje všechno; milost nespoléhat se na vlastní síly, na vlastní schopnosti, na vlastní strategie, ale na pomoc a přítomnost Druhého, umožnila knězi, biskupovi a papeži vydat svědectví o tváři pokojné a důvěřující církve. Církve, která žije evangelium v každodenním životě a nepotřebuje ohňostroje, aby ukázala, že existuje. Církve schopné přinášet blízkost, útěchu a naději všem, počínaje těmi nejmenšími, nejchudšími, vyloučenými a bezprizornými.

„Podle míry pokory poznáme svůj duchovní pokrok,“ řekl svatý František Saleský, Lucianiho oblíbený světec. Pro něj, muže velmi kultivovaného a připraveného, který uměl mluvit jednoduše a srozumitelně, aby mu všichni rozuměli, to bylo právě tak. Úcta oltáře pro tohoto syna benátské církve, jemuž je cizí jakýkoli protagonismus, který nikdy neusiloval o významné funkce a který před svým téměř jednomyslným zvolením v konkláve uvažoval o tom, že odejde jako misionář do Afriky, jakmile dosáhne kanonického věku pro své odstoupení v Benátkách, je pro všechny znamením naděje. Protože, jak zopakovala vicepostulátorka kauzy kanonizace Stefania Falasca, blahořečen nemá být papež nebo jeho pontifikát, ale křesťan, který se celým svým já držel evangelia a rozpoznal sám sebe jako „prach“. Křesťan, který se každý den modlil: „Pane, vezmi mě takového, jaký jsem, a učiň mě takovým, jakým mě chceš mít“, se stal nástrojem, skrze nějž Bůh milosrdenství napsal krásné stránky, které jsou dnes pro církev a pro svět aktuálnější než kdykoli předtím.

(www.zpravy.cirkev.cz)