Katolický týdeník: Bitva, do níž se nikomu nechtělo
Ráno 8. listopadu 1620 bylo chladné, až mrazivé, v údolích se válela mlha a vypadalo to, že obě vojska se uklidí do zimních kvartýrů a v bojích se bude pokračovat až na jaře. Zejména morálka stavovského vojska, které se opevnilo v předpolí Strahovské brány na návrší zvaném Bílá hora, nebyla valná. I když mělo strategicky výhodnější postavení, nevyužilo toho kvůli nekázni armády a neschopnosti vedení. Na obou stranách se ještě před bitvou ozývaly hlasy, které radily vyhnout se střetnutí, jehož výsledek považovala i katolická strana za nejistý. Nakonec se císařská katolická armáda ve spojení s Maxmiliánem Bavorským rozhodla zkusit ukončit vleklý dvouletý konflikt ještě před Vánoci.
„Bitva započala krátce po poledni a do útoku přešli katoličtí vojáci. Byli k tomu podníceni strhujícím kázáním karmelitánského řeholníka Dominika à Jesu Maria, který zajišťoval, že vojsko stojí pod ochranou samotné Panny Marie. Její pohaněný obraz ze Strakonic Dominik třímal a vystavoval k uctívání,“ píše historička Ivana Čornejová v osmém díle Velkých dějin zemí koruny české, kde popisuje i následnou bitvu. Ta netrvala dlouho – skončila během necelých dvou hodin. A jak upozorňuje historička, ani ztráty na obou stranách nebyly příliš velké. Když na levém křídle stavovského vojska „pěší oddíly Jindřicha Matyáše Thurna vcelku úspěšně postupovaly proti císařským, náhle a bez zjevné příčiny se obrátily na překotný ústup“ – což následně rozvrátilo celou stavovskou armádu, která se dala na útěk až k vltavským břehům pod Petřínem. „Dlouho bývali vyzdvihováni ‚hrdinní Moravané‘, přesněji řečeno pluk žoldnéřů naverbovaných za moravské peníze. Tito pěšáci pod vedením Jindřicha Šlika stáli na pravém křídle vedle zdi královské obory při letohrádku Hvězda a měli být v závěrečné fázi nedlouhé srážky téměř do jednoho zabiti. Tak alespoň praví tradice,“ jak poznamenává Čornejová. Bitva, která byla spíše šarvátkou, měla ovšem pro země koruny české závažné důsledky.
V našem dnešním tématu se s historikem Petrem Vorlem budeme snažit přiblížit, co této osudové bitvě předcházelo. Bílá hora, která byla po staletí příčinou rozdělení, se v posledních letech stává místem setkávání a smíření. Hlavně díky sestrám benediktinkám, které zde mají svůj klášter a žijí zde s ekumenickou otevřeností.
Připomínky Bílé hory
K letošnímu 400. výročí bitvy na Bílé hoře byla naplánována řada akcí, jejichž konání ovšem bylo kvůli pandemickým opatřením zrušeno nebo je ohroženo. Nicméně 30. října byl v Aleji exulantů umístěn tři a půl metru vysoký Kříž smíření, jehož autorem je německý benediktin Abraham Fischer (velký rozhovor v KT 31). V sobotu 7. listopadu měla proběhnout ekumenická pouť mladých lidí ze Staroměstského náměstí na Bílou horu a ve výroční den bitvy 8. listopadu měly zaznít u mohyly na Bílé hoře ekumenické nešpory. Bylo připraveno i několik výstav (ta venkovní u sester benediktinek na Bílé hoře je přístupná i nyní) či koncert ve svatovítské katedrále.
JAN PAULAS
Více lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky
(www.cirkev.cz)