Osobnost kardinála Josefa Berana připomnělo mezinárodní kolokvium v Papežské koleji Nepomucenum, kde 17. května 1969 zemřel. “Průzračná osobnost, muž jasných voleb a odvahy,” řekl o něm Johan Ickx, ředitel Historického archivu vatikánského státního sekretariátu.

Pražský arcibiskup kardinál Josef Beran prošel nacistickými koncentračními tábory v Terezíně a Dachau. Po komunistickém převratu strávil 14 let v internaci pod trvalým dohledem tajné policie. Od roku 1965 žil ve vynuceném exilu v Římě, který přijal z poslušnosti, jako oběť pro dobro své arcidiecéze, s nadějí, že vatikánská diplomacie se s režimem domluví na přijatelném administrátorovi, který vystřídá kolaborujícího generálního vikáře. Poslední čtyři roky života pak působil v Papežské koleji v Nepomucenu. Když 17. května 1969 kardinál Beran umíral, papež Pavel VI. se vydal k jeho lůžku. Dorazil do Nepomucena právě ve chvíli, kdy odešel na věčnost. „I kvůli němu se modlím za tu krásnou zemi, která se jmenuje Československo,“ řekl tehdy papež. Označil Berana za „pilíř víry“ a velkou osobnost své doby.

Mezinárodní kolokvium, které proběhlo ve středu 15. května pod záštitou českého velvyslance při Svatém stolci Václava Kolaji a rektora Papežské koleje Nepomucenum P. Romana Czudka, se zúčastnil prefekt Dikasteria pro svatořečení kardinál Marcello Semeraro a moderoval ho profesor P. Marek Inglot SJ, předseda Papežského výboru historických věd. Pozvání přijal také někdejší Beranův sekretář a posléze dlouholetý profesor Lateránské univerzity P. Karel Skalický, který 20. května oslaví 90. narozeniny, a ředitel Historického archivu sekce pro vztahy se státy vatikánského státního sekretariátu Johan Ickx. Beranovo rodné Plzeňsko reprezentoval biskup Tomáš Holub a hejtman plzeňského kraje Rudolf Špoták.

Pohled na Beranovu postavu z různých historických perspektiv a pozic oživilo zjištění, že v osobě prof. Skalického a kardinála Semerara usedli vedle sebe učitel a student téže univerzity. Osobní nota zaznívala i v příspěvku dnešního prefekta pro svatořečení, když vzpomínal na své první setkání s Beranem ve svém rodném apulijském městečku.

Okamžiky předcházející Beranovu odchodu na věčnost vylíčil s nezaměnitelnou opravdovostí osobní účasti profesor Skalický. Od oznámení fatální diagnózy, přes (do kněžského srdce hluboce vepsaná) slova proměňování při mši, kterou Josef Beran sloužil ještě pár hodin před smrtí, po papežovo sklonění a polibek právě zemřelého. Plným pevným hlasem odrecitoval na závěr svůj deníkový záznam z onoho 17. května před 55 lety: “Dokonáno jest, Jediný, Svatý a Pravdivý, jenž drží Davidův klíč, ti řekl: Znám tvé zkoušky a tvou chudobu. Ale vždyť jsi bohatý! Pojď, Požehnaný Otce mého. A uchopiv tě svou rukou, jako ty jsi ho uchopil svou rukou nedlouho předtím, vydávaje o tom bílém chlebě svědectví, že to je Beránek Boží, postavil tě po své pravici a navěky utvrdil, Boží Berane.”

Jiná byla přirozeně perspektiva původem belgického historika, Johana Ickxe, odborníka na období pontifikátu Pia XII., ale také na otázky spojené s vatikánskou Ostpolitik. Z Beranova životopisu vyzdvihl momenty, které zpravidla zůstávají v pozadí: Předně jeho velké intelektuální kvality a zároveň realistickou pokoru, s níž se vzdal svého snu o studiu medicíny kvůli materiálním podmínkám své rodiny. S odkazem na monografii Stanislavy Vodičkové – kterou četl ve francouzském překladu a všem vřele doporučil – pak upozornil na jeho vstup k dominikánským terciářům, kde si zvolil jméno Tomáše Akvinského, což “není pro každého”. A nakonec zařadil Berana po bok dalších tří velkých církevních disidentů minulého století: kardinálů Wyszyńského, Mindszentyho a Stepinaće, jejichž spisy v archivu státního sekretariátu svým rozsahem “okamžitě uhodí do očí”. (Připojil rovněž postřeh, že až budou otevřeny archivy pontifikátu Jana XXIII. dokumentující jeho Ostpolitik, tato dokumentace se ještě zmnohonásobí.) “Beranova osobnost je velmi krásná. V rámci jmenované čtveřice má zcela vlastní cestu, průzračnou, vyznačenou jasnými rozhodnutími, odvážnou,” řekl dr. Ickx. Připomněl, že Beran ve své pevnosti nejprve přistoupil na internaci, čtrnáct let byl ve dne v noci sledován, a přesto nakonec dokázal přitakat rozhodnutí vatikánské diplomacie. Dr. Ickx upozornil, že to vůbec nebylo snadné: přistoupit na Casaroliho linii, totiž linii kompromisu, pro muže jako Beran nemohlo být snadné najít pokoj ve svědomí.

Na závěr Johan Ickx zrekapituloval současný stav beatifikačního procesu kardinála Berana: v březnu 2019 začala římská fáze procesu, v listopadu 2021 byl jmenován nový postulátor, v prosinci 2023 proběhlo zasedání historické komise a chybí tedy teologická komise a komise kardinálů. Čeká se rovněž na potvrzení zázraku na přímluvu tohoto Božího služebníka.

(www.cirkev.cz)

Před dosud uzavřenou Svatou bránou, v atriu baziliky sv. Petra, proběhl dnes v podvečer obřad vyhlášení Svatého roku 2025. Byla přednesena bula Spes non confundit (Naděje nezklame), kterou pak papež František předal symbolicky arcikněžím papežských bazilik a představitelům vatikánských úřadů zodpovídajících za evangelizaci.

„Kéž se Jubileum stane pro každého příležitostí k oživení naděje.“ (č. 1). V tomto klíči můžeme číst text buly Spes non confundit (Naděje nezklame), kterou papež František vyhlásil Svatý rok 2025. Obrací se v ní ke všem lidem, nejen striktně ke katolíkům, „neboť v srdci každého člověka je obsažena naděje jako touha a očekávání dobra“ (č. 1). Křesťanské společenství se tímto způsobem stává nositelem obsahu, který přesahuje její vlastní církevní hranice a chce se dotknout srdce a mysli každého člověka.

Papežská bula nabízí rovněž nový interpretační klíč k tématu odpustků, které bylo vždy úzce spjato s tzv. Milostivými léty. Čteme v ní, že „odpuštění nemění minulost, nemůže změnit to, co se již stalo; a přesto může odpuštění otevřít cestu ke změně budoucnosti a umožňuje žít jinak, bez zášti, nevraživosti a pomstychtivosti. Budoucnost osvícená odpuštěním umožňuje číst minulost jinýma očima, vyjasněnějšíma, i když je stále zkrápěná slzami“ (č. 23). Dnešní kultura je stále méně ochotná odpouštět a stále více inklinuje k pomstě a zášti. A toto vnitřní nastavení nevede k naději, nýbrž k zoufalství, protože brání člověku dosáhnout štěstí. 

Spes non confundit je nová v tom, že předkládá události Svatého roku v jednotě hlásání a znamení, která činí jeho obsah zřejmým a konkrétním a vnímá obraz jako hlavní referenční bod v komunikaci. Slavnostní papežský dokument proto vypočítává seznam znamení, které slova o naději konkretizují. Zmiňuje vězně, pro které papež František zamýšlí otevřít “Svatou bránou” přímo ve vězení, “aby se stala symbolem , který vybízí hledět kupředu v naději s novým nasazením” (č. 10), vybízí biskupy, aby se stali mluvčími v kauzách jako je zrušení trestu smrti, aby stáli za mladými i starými lidmi, za nemocnými, uprchlíky, migranty a uprchlíky. 

V duchu Milostivého léta papež vybízí ke krokům, které mohou být dalekosáhlým znamením naděje, jako je  „odpuštění dluhů zemím, které je nikdy nemohly splatit”, neboť spíše než o velkorysost jde je věc spravedlnosti. K vyznavačům Krista se obrací s apelem na jednotu křesťanů a připomíná 1700. výročí prvního ekumenického koncilu v Niceji.

Pro pochopení významu jubilejní buly je dobré zastavit se u naděje, jako nejopomíjenější z teologálních ctností. Důraz na víru a lásku přinesl do jisté míry zapomenutí toho, co je rozhodující a první obsah zvěstování: spásy přinesené Kristem a Jeho příslib věčného života. Papež František se s velkým zaujetím obrací k tomuto tématu a píše: „Na základě naděje, v níž jsme byli spaseni, při pohledu na čas, který se plyne, máme jistotu, že dějiny lidstva a dějiny každého z nás nesměřují ke slepému bodu nebo do temné propasti, ale směřují k setkání s Pánem slávy. Žijme tedy v očekávání Jeho návratu a v naději, že v Něm budeme žít navždy“ (č. 19). Bulla se tomuto tématu dlouze věnuje a předkládá velké otázky, které často vyvěrají z hloubi srdce, ale ne vždy nacházejí odpověď. Ve zkratce papež František odpovídá: „Co bude s námi tedy po smrti? S Ježíšem za tímto prahem je věčný život, který spočívá v plném společenství s Bohem, v kontemplaci a účasti na jeho životě v nekonečné lásce. To, co nyní prožíváme v naději, tehdy uvidíme ve skutečnosti (č. 21).“

Papež František v bule vyhlašující Svatý rok chce v této historické chvíli, poznamenané odmítáním naděje, apelovat na naději, nabízet cestu naděje a naději oživovat. A zároveń ujistit, že uprostřed dramatických životních událostí může člověk spoléhat na solidaritu a bratrství, jež zahrnuje všechny pod Kristovým Křížem, který je kotvou naděje. 

Co je to papežská bula?

Jubilejní neboli Svatý rok se slaví každých 25 let. Poprvé byl vyhlášen v roce 1300 bulou Bonifáce VIII., která je dodnes uložena ve Vatikánské apoštolské knihovně. Papežská bula je dokument opatřený pečetí papeže, a proto je po privilegiu nejautoritativnějším a nejslavnostnějším z dokumentů římského biskupa. Termín pochází z latinského bulla, což znamenalo olověnou pečeť zavěšenou na dokumentu, a teprve zhruba od 14. století se začal používat pro dokumenty opatřené takovouto pečetí. Používání olověné pečeti je doloženo u papežů od 6. století. Pro dokumenty zvláštního významu se místo olova používalo zlato.

Od 13. století se termínem bula začaly označovat dokumenty s olověnou pečetí, aby se odlišily od apoštolských breve, jejichž pravost se ověřovala voskovou pečetí s motivem rybářského prstenu, a od těch, které pečeť neměly vůbec. Od konce 18. století byla olověná pečeť nahrazena červenou pečetí s vyobrazením sv. Petra a Pavla a jménem vládnoucího papeže. Dnes je bula jediným dokumentem, v němž se papež označuje jako episcopus servus servorum Dei (biskup služebník služebníků Božích).

František dosud vydal jednu bulu Misericordiae vultus, kterou vyhlásil mimořádný Svatý rok milosrdenství 2015. Poslední předchozí bulu Incarnationis misterium z roku 1998 vydal svatý Jan Pavel II. u příležitosti Velkého jubilea roku 2000.

Celý text buly zde, český překlad se připravuje.

Zdroj: vatican.va

Generální stavy o porodnosti je fórum, které každoročně pořádají italská prorodinná sdružení, aby hledaly způsoby, jak překonat demografickou krizi v Itálii. Pravidelně se ho účastní také papež.

„V minulosti,“ připomněl Svatý otec, „nechyběly studie a teorie, které varovaly před počtem lidí na zemi, protože příliš mnoho dětí údajně způsobí ekonomickou nerovnováhu, nedostatek zdrojů a znečištění. Vždycky mě zaráželo, že tyto teorie, které jsou již dávno zastaralé a překonané, mluvily o lidech, jako by to byly problémy. Lidský život však není problém, ale dar. Příčinou znečištění a hladu ve světě nejsou narozené děti, ale rozhodnutí těch, kteří myslí jen na sebe. (…) Problém není v tom, kolik nás na světě je, ale v tom, jaký svět budujeme. Ne děti, ale sobectví (…) Naše domovy zaplňuje množstvím předmětů, ale zbavujeme je dětí. A tak se stávají místem velkého smutku. Nechybí v nich psi a kočky, ale nedostává se dětí. Problémem našeho světa není to, že se rodí děti, ale sobectví, konzum a individualismus, kvůli nimž jsou lidé přesycení, osamělí a nešťastní.“

Papež poznamenal, že počet narozených dětí je hlavním ukazatelem naděje národa. Podíváme-li se na údaje z Itálie, na skutečnost, že průměrnému obyvateli této země je 47 let, musíme konstatovat, že Italové postupně ztrácejí naději. To platí i pro ostatní země Evropy, která se skutečně stává starým, unaveným a rezignovaným kontinentem, který je natolik zaujatý svými starostmi a osamělostí, že se již nedokáže radovat z krás života.

František také upozornil na neúčinnost dosud přijatých opatření. Zdůraznil, že ke zvrácení tohoto negativního trendu je zapotřebí prozíravých kroků, odvahy a také obětí.

„Nezapomínejme,“ dodal papež, „že budoucnost dětí a vnoučat se buduje také za cenu bolavých zad po letech dřiny a skrytých obětí ze strany rodičů a prarodičů. Jejich objetí je výrazem daru, tichého a diskrétního, za nímž se skrývá celoživotní práce”.

Zdroj: vatican.va

(www.cirkev.cz)