Ohlédněme se na minulých dvanáct měsíců, které uplynuly od invaze Ukrajinu papežovými slovy. František neustále žádal, aby se nezapomínalo na ukrajinský lid, sužovaný „absurdním a krutým“ konfliktem, a aby si svět nezvykl na barbarské užívání zbraní.

„Kolik krve musí ještě být prolito, abychom si uvědomili, že válka nikdy není řešením, ale jen zkázou?“ (Angelus, 2.10.2022)

„Je znepokojující, že svět se učí zeměpis Ukrajiny prostřednictvím názvů jako Buča, Irpin, Mariupol, Izjum, Záporoží a další místa, která se stala místy nepopsatelného utrpení a strachu“. (Angelus, 2.10.2022)

„Dnes probíhá třetí světová válka globalizovaného světa, kde se konflikty přímo dotýkají jen některých oblastí planety, ale v podstatě se týkají všech“. (Promluva k diplomatickému sboru, 9.1.2023)

(www.cirkev.cz)

Pozvání vydat se za Ježíšem, abychom prohloubili a přijali jeho tajemství spásy a odpoutali se od průměrnosti a marnosti – tak lze vystihnout letošní poselství k postní době, v němž papež František zdůrazňuje vztah mezi postní a synodální cestou, k níž jsme jako církev zavázáni, zakořeněni v tradici a otevřeni vůči novosti. Český překlad poselství se připravuje.

Proměna, osobní i církevní, je cílem kajícné postní cesty a podobně i cesty synodální. František to zdůrazňuje ve svém poselství k postní době, které nese datum 25. ledna a bylo dnes zveřejněno pod názvem „Postní askeze, synodální itinerář“.

Inspiraci k sepsání tohoto dokumentu papeži Františkovi poskytla evangelijní epizoda Proměnění Páně na hoře Tábor. „V tomto liturgickém období nás Pán bere s sebou a vede nás do ústraní. Ačkoli naše běžné povinnosti si žádají, abychom zůstávali na svých obvyklých místech a žili často opakující se a někdy nudnou každodenní rutinou,“ píše římský biskup, „v postní době jsme pozváni, abychom spolu s Ježíšem vystoupili na vysokou horu a prožili se svatým Božím lidem zvláštní zkušenost askeze. V této askezi doprovázené milostí překonáváme svůj odpor k následování Ježíše. Aby se nám to podařilo, musíme se jím nechat vést k výšinám a odpoutat se od průměrnosti a marnosti na cestě k vrcholu, která vyžaduje námahu, oběti a soustředění, jako horská túra“, upozorňuje papež

Společné následování Ježíše

Ježíš vede tři učedníky na horu Tábor: „Ježíše následují společně,“ poznamenává v této souvislosti papež František. Na konci výstupu je třem učedníkům dáno uvidět Pána, jak září nadpřirozeným světlem. „Jako při každé náročné horské túře: cestou nahoru je třeba mít oči upřené na cestu, ale panorama, které se otevře na konci, překvapí a odmění se svou krásou. I synodální proces,“ podotýká papež, „se často jeví jako namáhavý a někdy můžeme propadnout beznaději,“ ale čeká nás něco úžasného, co „nám pomůže lépe pochopit Boží vůli a naše poslání ve službě jeho království“.

Tradice a novost

Na hoře Tábor se vedle Ježíše objevují Mojžíš a Eliáš, zosobnění Zákona a Proroků. „Kristova novost,“ vysvětluje papež, „je naplněním Staré smlouvy a odhaluje její hluboký smysl. Podobně i synodální cesta je zakořeněna v tradici církve a zároveň otevřená novosti. Tradice je zdrojem inspirace pro hledání nových cest, na kterých je nutno vyhnout se dvěma protichůdným pokušením: nehybnosti a improvizovanému experimentování“.

František navrhuje dvě cesty, jak „stoupat vzhůru spolu s Ježíšem a spolu s ním dosáhnout cíle: naslouchat mu a čelit realitě s jejími každodenními zápasy, těžkostmi a rozpory“. Ježíš, vysvětluje papež, promlouvá v Božím slově, které nám církev nabízí v liturgii a které si můžeme přečíst i na internetu, „pokud se nemůžeme vždy zúčastnit mše svaté“. Ježíš však promlouvá i v těch nejpotřebnějších, stejně jako v bratrech a sestrách v církvi: vzájemné naslouchání je „stylem synodální církve“.

Papež tedy varuje před únikem k religiozitě tvořené mimořádnými událostmi s doporučením „nenamlouvat si, že jsme dospěli na synodální cestu, když nám Bůh dává nějaké silné zážitky ve společenství“: „sestupme na rovinu a kéž nás zakoušená milost udržuje v tom, abychom byli řemeslníky synodality v běžném životě našich společenství“.