Mimořádného ocenění se na svátek sv. Ludmily, v pátek 16. září, dočká chrám zasvěcený této světici v Praze na Vinohradech. Během mše svaté od 16.30 bude tento novogotický kostel povýšen na baziliku minor. Jde o jedinou svatoludmilskou baziliku na světě a pátou baziliku v Praze.

„Je třeba mobilizovat všechny poznatky založené na vědě a zkušenostech, abychom překonali bídu, chudobu, nová otroctví a vyhnuli se válkám. Odmítáním některých výzkumů, které za konkrétních historických okolností nevyhnutelně končí smrtí, se mohou vědci z celého světa spojit ve společné vůli odzbrojovat vědu a vytvářet sílu pro mír.“ Papež to zdůraznil při setkání s účastníky plenárního zasedání Papežské akademie věd na téma „Základní věda pro lidský rozvoj, mír a zdraví planety“. Členy tohoto sboru František žádá, aby v této historické chvíli podporovali zejména poznání, jehož cílem je budování míru.

„Po dvou tragických světových válkách se zdálo, že se svět postupně naučí respektovat lidská práva, mezinárodní právo a různé formy spolupráce. Historie však bohužel vykazuje známky regrese. Nejenže se zintenzivňují anachronické konflikty, ale znovu se objevují uzavřené, rozjitřené a agresivní nacionalismy (srov. encyklika Fratelli tutti, 11), stejně jako nové války o nadvládu, které postihují civilní obyvatelstvo, staré lidi, děti a nemocné a všude způsobují zkázu.“

Prosme Marii za mír

Svět dnes zahalují nové znepokojivé stíny, které se zdály být předurčeny k zániku. Papež v souvislosti s tímto chmurným scénářem poukazuje na světlo modlitby.

„Vážné obavy vzbuzují četné ozbrojené konflikty. Řekl jsem, že to byla třetí světová válka „po částech“. Dnes snad můžeme říci „totální“ a rizika pro lidi a planetu jsou stále větší. Svatý Jan Pavel II. děkoval Bohu za to, že na Mariinu přímluvu byl svět uchráněn před atomovou válkou. Bohužel se i nadále musíme modlit nad tímto nebezpečím, které mělo být již dávno zažehnáno.“

Povoláni být svědky svobody a spravedlnosti

Papežova slova jsou také prosbou, výzvou, abychom naslouchali křiku bolesti země a těch, kdo jsou oběťmi nespravedlnosti.

„Ve jménu Boha, který stvořil všechny lidské bytosti pro společný osud štěstí, jsme dnes povoláni svědčit o naší bratrské podstatě svobody, spravedlnosti, dialogu, vzájemného setkávání, lásky a míru a vyhýbat se rozvíjení nenávisti, zášti, rozdělení, násilí a válek. Ve jménu Boha, který nám dal planetu, abychom ji chránili a rozvíjeli, jsme dnes povoláni k ekologické konverzi, abychom zachránili společný domov a naše životy spolu s životy budoucích generací, místo abychom zvyšovali nerovnost, vykořisťování a ničení.“

Církev je spojencem vědců

Papež dále zdůraznil, že „vědecké úspěchy tohoto století musí být vždy vedeny požadavky bratrství, spravedlnosti a míru a pomáhat řešit velké výzvy, kterým lidstvo a jeho životní prostředí čelí“. Nucená práce, prostituce a obchod s lidskými orgány jsou „zločiny proti lidskosti, které jdou ruku v ruce s chudobou, a vyskytují se i ve vyspělých zemích, v našich městech“. „Lidské tělo,“ vysvětluje papež, „nemůže být nikdy, ani zčásti, ani celé, předmětem obchodu!“ Papež vybízí vědce, aby pracovali pro pravdu, svobodu, dialog, spravedlnost a mír: „dnes je katolická církev více než kdy jindy spojencem vědců, kteří vycházejí z této inspirace“.

Úkol chránit stvoření

Ve svém projevu František položil také otázku, která se prolíná s historií: „Proč papežové, již od roku 1603, chtěli mít Akademii věd?“ „Církev,“ poznamenal papež, „sdílí a podporuje vášeň pro vědecké bádání jako výraz lásky k pravdě, k poznání světa, makrokosmu a mikrokosmu, života v ohromující symfonii jeho forem. Základem je kontemplativní postoj. Nakonec František dodal, že je třeba „střežit stvoření.“

(www.zpravy.cirkev.cz)

Její královská Výsost, královna Spojeného království Velké Británie a Severního Irska Alžběta II. zemřela ve čtvrtek ve věku 96 let.

Královna Alžběta, která se narodila 21. dubna 1926 jako Alžběta Alexandra Marie, začala vládnout v roce 1952 po smrti svého otce krále Jiřího a byla nejdéle vládnoucí panovnicí na světě.

Královna Velké Británie, Severního Irska a dalších 14 království Commonwealthu zemřela ve čtvrtek odpoledne na svém sídle Balmoral ve skotském Aberdeenshire.

Za více než 70 let své vlády, během níž se vystřídalo 15 britských premiérů, od Winstona Churchilla až po stávající Liz Trussovou, osobně setkala se čtyřmi papeži (s pátým ještě jako korunní princezna). Za jejího dlouhého života se pak na Petrově stolci vystřídalo celkem osm papežů.

Královna a papežové

Panovnice poprvé navštívila Vatikán v roce 1951 jako princezna Alžběta, kdy byl papežem Pius XII. První návštěva Alžběty jako královny se uskutečnila 5. května 1961. Spolu s princem Philipem ji na audienci přijal papež Jan XXIII.

V roce 1980 uskutečnila královna Alžběta státní návštěvu Vatikánu a na audienci ji přijal papež Jan Pavel II. Jen o dva roky později uskutečnil polský papež pastorační návštěvu Velké Británie. S příchodem nového tisíciletí navštívila královna Vatikán ještě jednou, a to v říjnu 2000.

V září 2010 navštívil Benedikt XVI. Velkou Británii na apoštolské cestě u příležitosti blahořečení kardinála Johna Henryho Newmana a s královnou se setkal v Edinburghu.

Společeně s princem Philipem, vévodou z Edinburghu, který zemřel v dubnu 2021, se v roce 2014 setkali ve Vatikánu s papežem Františkem. Stalo se tak u příležitosti 100. výročí obnovení diplomatických vztahů mezi Spojeným královstvím a Svatým stolcem.

70 let vlády

U příležitosti královnina platinového jubilea jí zaslal papež František 2. června 2022 zprávu:

„Při této radostné příležitosti narozenin Vašeho Veličenstva a při oslavě tohoto platinového jubilea Vám posílám srdečné pozdravy a přání všeho dobrého spolu s obnoveným ujištěním o mých modlitbách, aby Všemohoucí Bůh udělil Vám, členům královské rodiny a celému národu požehnání jednoty, prosperity a míru.“

Královna a náboženství

Jako královna byla Alžběta de facto hlavou anglikánské církve. Její titul „obhájkyně víry a nejvyšší správkyně anglikánské církve“ pochází ze 16. století z doby vlády krále Jindřicha VIII. Jako taková jmenovala arcibiskupy, biskupy a děkany anglikánské církve a předsedala zahájení jejich generálních synod.

Byla hlasitou zastánkyní praktikování náboženství, ať už bylo anglikánské nebo ne. Své poselství na Štědrý den využila k výzvě k mezináboženské harmonii. U příležitosti diamantového jubilea, kterým si v roce 2012 připomněla 60. výročí své vlády, se spolu s vévodou z Edinburghu zúčastnila mezináboženské recepce v Lambethském paláci, kterou pořádal arcibiskup z Canterbury.

„Víra hraje klíčovou roli v identitě milionů lidí a poskytuje jim nejen systém víry, ale také pocit sounáležitosti. Může být podnětem k sociální činnosti,“ řekla královna.

„Náboženské skupiny jsou skutečně hrdé na to, že pomáhají těm, kteří to nejvíce potřebují, včetně nemocných, starších, osamělých a znevýhodněných lidí. Připomínají nám odpovědnost, která přesahuje nás samotné,“ dodala.

V otázce osobní víry byla královna prý hluboce věřící. Deník Washington Post uvedl, že podle profesora teologie na Oxfordské univerzitě Stana Rosenberga měla královna „hluboce živou víru“ a „denně četla Písmo, každý týden chodila do kostela a pravidelně se modlila“.

Její vánoční rozhlasová poselství byla někdy hluboce osobní a prozrazovala život plný modliteb a víry: „Vím, jak moc spoléhám na svou víru, která mě provází dobrými i zlými časy,“ řekla v roce 2002. „Každý den je nový začátek. Vím, že jediný způsob, jak žít svůj život, je snažit se dělat to, co je správné, dívat se na věc s nadhledem, vydávat ze sebe to nejlepší ve všem, co den přináší, a důvěřovat Bohu. … Sílu čerpám z poselství naděje v křesťanském evangeliu.“

Zdroj: anglická verze Vatican News, Catholic News Agency; redakčně upraveno

EDITORIAL. Blahořečení Jana Pavla I. je výzvou ke znovuobjevení pokory, která umožňuje, aby se ctnosti víry, naděje a lásky konkrétně promítly do života.

8. února 1970 ve své první homilii ve funkci benátského patriarchy v bazilice svatého Marka Albino Luciani zopakoval slova, která pronesl o jedenáct let dříve k věřícím ve Vittorio Veneto, jakmile se stal jejich biskupem: „Bůh některé velké věci někdy rád píše ne do bronzu nebo mramoru, ale třeba i jen do prachu, takže pokud písmo zůstane, není narušené nebo rozptýlené větrem, je jasné, že zásluha je jen a jen Boží. Já jsem prach: úřad patriarchy a benátská diecéze jsou velké věci spojené s prachem; pokud z tohoto spojení vzejde něco dobrého, je jasné, že to všechno bude zásluha Pánovy milosti“. Právě v těchto slovech „Jsem prach“ spočívá velké tajemství křesťanského života, jehož byl Albino Luciani svědkem po celou dobu své existence.

Svatost Jana Pavla I. – křesťana, který se 26. srpna 1978 stal papežem a dnes, o 44 let později, je blahoslaveným – je prostým příběhem člověka, který na každém kroku svého života důvěřoval Bohu a svěřoval se mu. A toto svěření se dělo s vědomím jeho vlastní malosti. „Beze mne nemůžete dělat nic,“ řekl Ježíš svým přátelům. „Odstup ode mne, satane!“ nařídil Nazaretský Petrovi poté, co mu vyčítal, že předpověděl své umučení a smrt. To jsou dvě vzácné indicie, kterými se Albino řídil po celou dobu své existence. Milost uznat sám sebe za hříšníka, který potřebuje všechno; milost nespoléhat se na vlastní síly, na vlastní schopnosti, na vlastní strategie, ale na pomoc a přítomnost Druhého, umožnila knězi, biskupovi a papeži vydat svědectví o tváři pokojné a důvěřující církve. Církve, která žije evangelium v každodenním životě a nepotřebuje ohňostroje, aby ukázala, že existuje. Církve schopné přinášet blízkost, útěchu a naději všem, počínaje těmi nejmenšími, nejchudšími, vyloučenými a bezprizornými.

„Podle míry pokory poznáme svůj duchovní pokrok,“ řekl svatý František Saleský, Lucianiho oblíbený světec. Pro něj, muže velmi kultivovaného a připraveného, který uměl mluvit jednoduše a srozumitelně, aby mu všichni rozuměli, to bylo právě tak. Úcta oltáře pro tohoto syna benátské církve, jemuž je cizí jakýkoli protagonismus, který nikdy neusiloval o významné funkce a který před svým téměř jednomyslným zvolením v konkláve uvažoval o tom, že odejde jako misionář do Afriky, jakmile dosáhne kanonického věku pro své odstoupení v Benátkách, je pro všechny znamením naděje. Protože, jak zopakovala vicepostulátorka kauzy kanonizace Stefania Falasca, blahořečen nemá být papež nebo jeho pontifikát, ale křesťan, který se celým svým já držel evangelia a rozpoznal sám sebe jako „prach“. Křesťan, který se každý den modlil: „Pane, vezmi mě takového, jaký jsem, a učiň mě takovým, jakým mě chceš mít“, se stal nástrojem, skrze nějž Bůh milosrdenství napsal krásné stránky, které jsou dnes pro církev a pro svět aktuálnější než kdykoli předtím.

(www.zpravy.cirkev.cz)