Biskupové, kteří se od 9. do 18. července zúčastnili 20. plenárního zasedání AMECEA v Tanzanii, orgánu sdružujícího 11 států kontinentu, ve svém komuniké uznávají dopady klimatických změn na svá území a prohlašují, že chtějí pracovat na prosazování hodnoty integrální ekologie v souladu s učením Laudato si.
Sucha, záplavy, cyklony a další katastrofy. Afrika není výjimkou z vlny důsledků, které změna klimatu nyní zaznamenává ve všech zeměpisných šířkách. Sledovat a reagovat se rozhodli biskupové AMECEA, sdružení, které sdružuje biskupství východní části kontinentu (Etiopie, Eritrea, Keňa, Malawi, Tanzanie, Uganda, Súdán a Jižní Súdán, Zambie, přidružení členové Džibutsko a Somálsko). Tento závazek byl přijat na závěr plenárního zasedání, které delegáti přidružených biskupských konferencí absolvovali od 8. do 18. července v Tanzanii. Setkání, jehož se zúčastnil i prefekt dikasteria pro komunikaci Paolo Ruffini, bylo zpečetěno výmluvným vyjádřením uznání, které bylo sepsáno v osmi bodech.
Kardinál Tagle: Bez integrálního rozvoje trpí bratrství
Na úvod setkání zazněl citát kardinála Luise Antonia Tagleho, který na setkání potvrdil, že „nedostatek péče o druhé se snoubí s chováním a praktikami, které poškozují stvoření“ a že „když chybí integrální péče o stvoření“ a „když chybí integrální lidský rozvoj, trpí bratrství“. To je v podstatě jádro encykliky Laudato si‘, která tvořila základní linii setkání. V osmi bodech preláti z AMECEA prohlašují, že uznávají „existenci ekologické krize, která je do značné míry důsledkem lidského chování“ a jejíž extrémní jevy ničení životního prostředí „představují rostoucí hrozbu pro socioekonomický rozvoj“ zemí v oblasti a pro „existenční zajištění obyvatelstva“, které ji obývá.
Osvědčené postupy proti zanedbávání
Lesy, které jsou vyčerpány odlesňováním, jež není vyváženo přiměřenou náhradní výsadbou, špatnou regulací těžby, obecnou degradací v důsledku zanedbávání a vykořisťování, jsou vyzdvihovány jako místa, kde je třeba pracovat na obnově „ekonomické spravedlnosti“ a „rovnosti“, počínaje podporou alternativních zdrojů energie, solární, větrné a jiné. Biskupové AMECEA znovu zdůrazňují svou ochotu spolupracovat se všemi institucionálními orgány, nevládními organizacemi a společenstvími jiných vyznání na všech iniciativách zaměřených na ochranu životního prostředí a realizovat intenzivní „osvětovou kampaň“ na úrovni nejnižších komunit s cílem zvýšit povědomí a zlepšit komunikaci s lidmi“ o těchto otázkách – téma, o němž hovořil prefekt Ruffini, který uvedl, že dobrá komunikace může podpořit upevnění „ekologického občanství“. Toto povědomí, jak se dočteme v textu, musí začít již na základních stupních škol, které pak mohou vychovávat mladé „vyslance správné ekologické praxe“.
Na straně obětí ekologických katastrof
V závěru nóty se vyjadřuje solidarita s lidmi v oblasti postižené „negativními dopady změny klimatu, jako jsou povodně“. Nejste sami, ujišťují biskupové, „v modlitbě a v duchu solidarity vám stojíme po boku ve vašem boji“. Další z úvah se týká komunit postižených „konflikty a občanskými válkami“, jako jsou Etiopie, Eritrea, Súdán a Jižní Súdán, včetně válek „v jiných částech Afriky a světa“, a voleb, které se mají konat 9. srpna v Keni, aby byly „svobodné, spravedlivé, důvěryhodné a mírové“.
11. července slavila univerzální církev svátek svatého Benedikta z Nursie, zakladatele benediktinského řádu a autora řehole, kterou se dodnes řídí tisíce mnichů, jeptišek i laiků. Jak vysvětluje trapista Dom Guillaume Jedrzejczak, tyto řádky jsou pro církev a každého člověka, který hledá Boha, cenným orientačním bodem.
„Miluje kdo život? Přeje si dny štěstí?“ (Ž 34,13): právě proto, aby navrhl cestu k odpovědi na tuto otázku – citovanou v Prologu -, vzal svatý Benedikt v 6. století pero a napsal řeholi, která přežila věky a představuje spolehlivý kompas pro ty, kdo se jí řídí.
Svatý Benedikt, bohatý na své zkušenosti opata ve svých prvních klášterech Subiaco a Monte Cassino, chtěl organizovat život mnišské komunity, kde by vše bylo zaměřeno na hledání Boha. Těchto 73 kapitol nabízí hutnou nauku protkanou biblickými citáty, ale autor sám pokorně přiznává, že „abychom se dostali přímo k našemu Stvořiteli„, je třeba jít také k prameni, na stránky Bible a Otců církve.
Těm, kteří se k ní obracejí dnes, řehole svatého Benedikta stále nabízí, aby pěstovali mlčenlivost, naslouchání, chudobu a mírnost. Navrhuje vyváženost života mezi modlitbou, studiem a prací. Popisuje, jak vykonávat autoritu pro společné dobro. O Benediktově řeholi jsme vedli rozhovor s trapistou Guillaumem Jedrzejczakem, emeritním opatem opatství Mont-des-Cats, prezidentem Fondation des Monastères a autorem knihy Ta lumière sur ma route (Tvé světlo na mé cestě. Komentáře k Řeholi svatého Benedikta).
„Naslouchej, synu, mistrovu učení, nakloň k němu ucho svého srdce„. Tak začíná Prolog k Řeholi svatého Benedikta. Zdá se, že základem této řehole a jeho praktikování je naslouchání. V dnešní době se vyžaduje náš názor – nebo naše „reakce“, tvořená emocemi – na všechna témata, včetně církve. Jak nás svatý Benedikt učí umění naslouchat?
Benediktovi nejde jen o to, aby člověk naslouchal tomu, co se říká, i když na tom by nebylo nic špatného. Pravidla totiž hovoří o sluchu srdce, tedy o vnitřním, duchovním, hlubokém rozměru naslouchání. Ale i zde bychom se mýlili, kdybychom ztotožňovali srdce s našimi pocity, s tím, co nás dojímá a dotýká se nás. Pro Benedikta je srdce, stejně jako v Písmu, nejvnitřnějším středem člověka. Vjemy a pocity nás drží na povrchu nás samých. Naslouchající srdce se stává pozorným k hlubokým vibracím života, které se často skrývají za povrchem slov.
Co toto nezaujaté naslouchání podporuje?
Vůbec nejde o nezaujaté naslouchání. Naopak, toto naslouchání se nás dotýká niterně, protože se dotýká tajemství našeho bytí, našich ran, rozporů a nejtajnějších obav. Naslouchání je úzce spojeno s naší touhou žít, s naší láskou k životu. Uzdravení ucha našeho srdce je naprosto nezbytné, dokonce životně důležité, aby v nás mohl vzejít pravý život a přinést ovoce. Jen Bůh může naslouchat nestranně. My naopak své životy řídíme tím, že nasloucháme.
V řeholi je velký prostor věnován úloze opata, který v klášteře představuje Krista. Co se od něj v pojetí sv. Benedikta vyžaduje, aby mohl vykonávat svou autoritu?
Napadají mě dva obrazy, které Benedikt použil ve 27. kapitole Řehole. Tato kapitola je jádrem toho, čemu se někdy říká kající kodex pravidla. Svatý Benedikt v něm podává klíč k výkonu autority prostřednictvím dvou biblických obrazů, lékaře a dobrého pastýře. Pečovat o ty, kdo sešli z cesty, a hledat je. Benedikt jinde radí, abyste nezhasínali knot, z něhož se ještě kouří, ani nelámali nalomenou třtinu. Autorita dává život, protože ve všechno doufá, všemu věří, všechno vydrží, jak říká svatý Pavel. Benediktinská autorita je soucitná a uzdravující autorita. Ale nenechte se mýlit, nikdy to neznamená slabost nebo lhostejnost. Na jiném místě nás Benedikt žádá, abychom nenáviděli neřest a milovali bratra, a také abychom měli odvahu být nároční, někdy až do nemožnosti. Posláním autority je dávat lidem růst, dávat život. Koná volbu pro život, ne pro zákon.
Opat nevládne sám, je obklopen radou. Jak velký prostor má rada při plnění své úlohy? Jak může být ochranou proti zneužití moci?
Rozhodovací proces není zpravidla nikdy demokratickým procesem, v němž většina vnucuje svou vůli menšině. Každý je vyzván, aby vyjádřil svůj názor, ať už je jakéhokoli věku nebo odbornosti. Jednou z vlastností, které se od opata vyžadují, je naučit se naslouchat všem bratřím. Benedikt se obává zkušenosti, která tvrdí, že v opakování minulosti lze nalézt řešení pro budoucnost. Dává pozor na to, co navrhují mladší bratři, protože nejsou zatíženi svými znalostmi. Názor komunity je však pouze prvním krokem. Kapitola 3 popisuje tento dlouhý proces, kdy je každý vyzván, aby vyjádřil svůj názor, vyslechl ostatní a pak nechal věci ustát. Úkolem opata je pak zjistit, co bude pro danou situaci nejvhodnější, aniž by se zablokovala budoucnost.
Zneužití moci je vždy možné, a to jak ze strany opata, tak ze strany nátlakových skupin nebo charismatičtějších lidí v komunitě. I ty nejlepší instituce mohou být zneužity, a to i s těmi nejlepšími úmysly na světě. Proto následná tradice vytvořila struktury kontroly a ověřování prostřednictvím kanonických návštěv a obracení se na třetí strany. Ty však musí fungovat.
Lze se z tohoto způsobu řízení církve poučit, zejména v dnešní době „synodálního procesu“ a boje proti zneužívání?
Papež Jan Pavel II. ve svém listu k novému tisíciletí citoval 3. kapitolu Řehole svatého Benedikta ve spojení se synodálním přístupem, v části věnované spiritualitě společenství. Stačilo by vzít tento prorocký text a rozjímat o něm. Domnívat se však, že by se struktura mohla vyhnout zneužívání, se mi zdá být iluzí. Dokud budou existovat lidé, bude existovat toto riziko. Církev je však jedním z mála celků, možná dokonce jediným, jehož instituce přežily staletí díky tomu, že se navzdory všem krizím, které prožily, dokázaly neustále obnovovat. Nezapomínejme, že svatý František je tehdejším papežem viděn ve snu jako ten, kdo zachrání hroutící se církev. Nejsou to struktury, které zachraňují, ale svatí!
Jaké místo je dáno těm nejmenším, „posledním“?
V každém z nás je obsažena část křehkosti, malosti, konečnosti, kterou musíme uznat a přijmout. Často je příliš snadné hledat chudé venku, přestože jsou především v nás. Tato část naší bezmoci nás děsí natolik, že ji raději přenášíme na druhého, o němž tvrdíme, že mu chceme pomoci a zachránit ho. Dokud toto dítě v sobě nepřijmeme, nejsme schopni se přiblížit druhému v jeho slabosti. Autentické milosrdenství se rodí z tohoto společenství s tím, co je na druhém nejchudší, protože jsem objevil své vlastní hranice. Jinak se to změní v ideologii a násilí.
Svatý Benedikt se v této řeholi projevuje nejen jako muž víry, ale také jako muž zákona. Jakým způsobem se také projevuje… jako člověk, který si je vědom složitosti lidského srdce a správného odstupu, který je třeba najít v každém lidském vztahu, aby zůstal věrný svému povolání?
Benedikt byl často vnímán jako zákonodárce. Ve skutečnosti, když Benedikt mluví o opatovi, představuje ho vždy jako toho, kdo dispenzuje od zákona a bere v úvahu okolnosti doby a místa, křehkost nebo schopnosti lidí. Když ve 34. kapitole Řehole přebírá normu ze Skutků apoštolů: „každému bylo dáno podle jeho potřeb“, Benedikt dokonale shrnuje složitost vztahu k normě, k zákonu. Všichni jsou si rovni, ale ne všichni mají stejné potřeby. Všichni jsou bratři, ale ne všichni mají stejné povinnosti. Musíme se vyhnout tomu, abychom toto pravidlo četli s legalistickou a rovnostářskou mentalitou naší doby. Zákon slouží člověku, a ne naopak. V tomto smyslu vždy zohledňuje složitost nejen srdce člověka, ale i jeho těla a jeho historie.
Svatý Benedikt napsal svou řeholi v šestém století. Nacházíme v jeho řádcích v pozadí zájem o výzvy doby, nebo dokonce reakci na ně?
Benediktova řehole vznikla v době, kdy se starověký římský svět rozpadal pod nájezdy barbarů. Benediktův život od papeže svatého Řehoře to zaznamenává. V této době úpadku a násilí nabízí Benediktův klášter prostor, kde člověk může žít svou lidskost. Benedikt nebyl naivní, ale viděl dál a tento jiný pohled mu umožnil nabídnout ženám a mužům své doby cestu, jak pokračovat v duchovním dobrodružství navzdory nebezpečí dějin. Říše pomíjejí, království se hroutí a zanikají, ale povolání každého člověka zůstává.
Jaké pojetí církve z tohoto pravidla vyplývá? Do jaké míry je platné i dnes?
Benedikt zasazuje mnišskou komunitu do církve a společnosti své doby. O horlivost komunity se starají biskupové a opati z okolí. Bohoslužba, která několikrát za den a noc spojuje společenství, je bohoslužbou římské církve. V komunitě není nouze o hosty a poutníky. Kněží mohou vstoupit do komunity, ale bez nároku na vyšší hodnost. Mnišská komunita je tedy malou místní církví ve spojení s velkou církví. To je také poznamenáno odkazem na církevní otce, naše otce ve víře, kteří jsou spolu s Písmem svatým oporou života společenství.
Ještě závěrečné slovo o tomto svátku mnichů a mnišek…
Nejdůležitější není počet klášterů nebo mnichů. Historie zažila v posledních 18 stoletích své vzestupy a pády. I když dokázali mnoho věcí, změnili krajinu, rozvíjeli kulturu a řemesla, uchovali literární a umělecká díla antiky, vymysleli řadu výtvorů, které dodnes těší naše současníky, a postavili velkolepé památky, to vše není nic ve srovnání s jejich hlavním posláním, které je aktuální i dnes. Mniši totiž svou existencí, jakkoli jsou chudí a bezvýznamní, směřují náš pohled k tomu, co není vidět. Dokud budou existovat mniši, lidstvo nebude moci zapomenout na velikost svého poslání, na mimořádnost svého údělu!
Papež František poskytl rozhovor mexické streamingové televizi, v kterém hovoří o svém zdraví a případné rezignaci na úřad. Dotýká se rovněž různých aktuálních témat – od pandemie přes válku na Ukrajině až po otázku potratů a boj se sexuálním zneužíváním. Jak říká, kdyby se jednoho dne zřekl svého úřadu, stal by se „emeritním římským biskupem“ a odešel by možná do baziliky sv. Jana na Lateránu. Dodává ovšem, že stav jeho kolenního kloubu se zlepšuje.
„Nemám sebemenší úmysl odstoupit, alespoň v tuto chvíli rozhodně ne“, prohlašuje papež František v obsáhlém rozhovoru, který poskytl mexickým novinářkám Antonietě Collinsové a Valentině Alazrakiové na streamingovém kanálu ViX televize Televisa Univision. V části tohoto rozhovoru, zveřejněné na youtubovém zpravodajském kanálu téže televize (Univision Noticias) se papež František vyjadřuje zvláště ke svému zdravotnímu stavu a domněnkách o jeho rezignaci na petrovský úřad, které se rozšířily v posledních týdnech. „V tuto chvíli nevnímám, že by po mně Pán něco takového žádal“, uvedl papež, „kdybych pocítil, že si to přeje, učiním tak“. František poté upřesnil, že se „pouhou shodou náhod“ vydá do italského města L´Acquila, kde je pohřben papež Celestýn V. (který rezignoval v roce 1294) právě ve dnech příští konzistoře, plánované na konec srpna.
Papež poté zdůraznil, že co se týče stavu jeho kolenního kloubu, cítí sice určitá omezení, celkově se ovšem situace zlepšuje. V každém případě, jak vysvětlil, by určitě nebyl schopen vykonat apoštolskou cestu do Konžské demokratické republiky a Jižního Súdánu. „Neměl jsem na to potřebné síly“, přiznal, „nyní však, po dvaceti dnech, se dostavuje zlepšení“. František se poté vyjádřil k „velikému příkladu, který Benedikt XVI. přede všemi vydal svou rezignací“ a který mu případně napomůže k obdobnému rozhodnutí, pokud by to bylo nutné. Dále hovoří o své hluboké náklonnosti k emeritnímu papeži, muži „který ze svého ústraní podporuje církev svou dobrotou a modlitbou“. Svěřuje se také, že pokaždé, když se vypraví na návštěvu k emeritnímu papeži do kláštera Mater Ecclesiae ve Vatikánských zahradách, pociťuje velikou radost.
František dále odpověděl na otázku, která se týkala normativního ukotvení figury emeritního papeže. Ozřejmil, že „samy dějiny napomohou k tomu, aby byla lépe vymezena“. Jak vyzdvihl, „první zkušenost tohoto typu proběhla velice dobře“, protože „Benedikt XVI. je svatý a diskrétní člověk“. Do budoucna nicméně považuje za vhodné, aby taková situace v církvi byla lépe vymezena a objasněna. V souvislosti se svou případnou rezignací proto uvedl, že by se nevrátil do Argentiny: „Jsem římský biskup a v takovém případě bych se stal emeritním římským biskupem“. Na dotaz, zda by pak odešel na Laterán, František reagoval, že by to mohlo být řešení.
Papež poté připomenul, že již před cestou na poslední konkláve si připravil ústraní, kam se chtěl uchýlit jako buenosaireský emeritní arcibiskup. Sdělil, že ve výslužbě chtěl především zpovídat a navštěvovat nemocné, což mělo být základem jeho budoucího apoštolátu a práce: „Myslel jsem si, že v Buenos Aires budu sloužit lidem tam, kde to bude možné“. Tento plán by si rád udržel také v případě, že by nastala nutnost rezignace na papežský stolec.
V rozhovoru, který v plném znění v úterý 12. července odvysílala mexická televize Televisa Univision, nechyběly ani papežovy názory na aktuální dění. Mimo jiné se dotkl pandemie a připomenul silný moment mimořádné modlitby za její ukončení při Statio Orbis na Svatopetrském náměstí 27. března roku 2020. Dále se zamýšlel nad válkou na Ukrajině, přičemž zdůraznil, že považuje za zásadní mluvit „o napadené zemi, spíše než o agresorech“. Potvrdil, že se zamýšlí setkat s ruským pravoslavným patriarchou Kirillem v rámci mezináboženského setkání, které se v září uskuteční v Kazachstánu. Připomenul dramatickou situaci v zemích, sužovaných násilím, jako jsou Jemen či Sýrie, a opětovně poukázal na skutečnost, že prožíváme třetí světovou válku, vedenou po částech. Označil rovněž za „nemorální“ jak vlastnictví, tak užití jaderných zbraní.
František znovu odsoudil potrat, protože, jak vyzdvihl, je nespravedlivé odstranit lidský život. Skutečnost, že se jedná o lidský život, plyne z prokazatelných vědeckých údajů, o kterých nelze vyjednávat. Vzhledem k rozhodnutí Nejvyššího soudu USA, které zneplatnilo předchozí rozsudek o právu na potrat, papež upozornil na polarizaci v této zemi a zdůraznil, že pastýři mají vždy pečovat o pastorační rozměř, jinak se vytváří politický problém. Jak se tedy chovat v případě katolického státníka, který podporuje potrat?, zněla otázka. „Ponechávám to na jeho svědomí“, odpověděl František, „ať o této nedůslednosti hovoří se svým pastýřem – biskupem či farářem“. Ze Spojených států amerických se pak papež přesunul na Kubu, aby vyjádřil svou lásku ke kubánskému národu a tamním biskupům. Svěřil se, že má lidský vztah také s bývalým prezidentem Raúlem Castrem a ocenil obnovení diplomatických vztahů mezi Kubou a Spojenými státy, k němuž došlo za prezidenta Obamy.
V závěru rozhovoru pro mexickou televizi hovořil papež o očekáváních, spojených s jeho příští cestou do Kanady, která se ponese ve znamení odpuštění za zlo spáchané v minulosti. Zmínil se také o několika tragických tématech, jako jsou vraždy žen, nové formy otroctví a zejména sexuální zneužívání v církvi. V souvislosti s posledně jmenovanou otázkou František poukázal na dopad skandálů ve Spojených státech a připomenul zprávu prokuratury v Pennsylvánii: „Tak se vše vyvalilo ven a dnes si je církev stále více vědoma sexuálního zneužívání, které je ohavným zločinem. Církev chce pokračovat touto cestou a nebýt spolupachatelkou těchto deliktů“, uzavřel papež.
