Archiv článků za měsíc: Květen 2022

Job – zkouška víry a požehnané očekávání

Job – zkouška víry a požehnané očekávání

Zdroj:Vatican News
Rubrika:Hlavní zprávy,Vatikán a zahraničí
18. 5. 2022, 13.35
Dnešní generální audience se konala na Svatopetrském náměstí. Papež František při ní pokračoval desátou katechezí z cyklu o stáří. Uvedlo ji čtení ze závěrečné kapitoly knihy Job, (42,1-6.12.16), které popisuje požehnání, jež se Jobovi nakonec dostává: četná stáda, potomstvo a dlouhověký život.

Dobrý den, drazí bratři a sestry!

Biblický úryvek, který jsme vyslechli, uzavírá knihu Job patřící k vrcholům světové literatury. Na naší pouti katechezemi o stáří potkáváme Joba jako svědka víry, který se nespokojí s „karikaturou“ Boha, ale protestuje proti zlu, dokud mu Bůh neodpoví a neodhalí před ním svou tvář. Bůh nakonec odpovídá, a to – jako vždy – překvapivě: ukazuje Jobovi svou slávu, aniž by ho rozdrtil. Naopak, zjevuje se před ním ve výsostné laskavosti tak, jak to činí stále. Stránky této knihy je třeba dobře pročítat, bez předsudků a klišé, abychom postřehli sílu Jobova volání. Prospěje nám, když se dáme proškolit jeho postojem, abychom odolali pokušení moralismu při střetnutí se zoufalstvím a sklíčeností, plynoucími z bolesti nad ztrátou všeho.

Touto závěrečnou pasáží celé knihy vrcholí příběh Joba, který v životě o všechno přichází: ztratí bohatství, rodinu, syna a také zdraví, a nakonec posetý ranami hovoří se třemi a posléze čtyřmi přáteli, kteří ho přijdou pozdravit. Na závěr se sám Bůh konečně ujímá slova – onen Jobův dialog s jeho přáteli byl totiž jakousi cestou ke chvíli, kdy se Bůh vysloví – a chválí Joba, protože pochopil tajemství Boží něhy, ukryté v Jeho mlčení. Bůh kárá Jobovy přátele, přesvědčené o svých znalostech Boha a bolesti, kteří Joba vyhledali, aby mu přinesli útěchu, ale nakonec jej odsuzují podle svých předem vytvořených vzorců. Kéž nás Bůh uchrání takového pokryteckého a domýšlivého pietismu, oné moralistické religiozity, založené na příkazech, které nás přivádí k nadutosti a farizejskému pokrytectví.

Pán se na jejich adresu vyjadřuje těmito slovy. Praví: „Zlobím se na tebe a na tvé dva přátele, že jste o mně správně nemluvili jako můj služebník Job. Proto si nyní vezměte sedm býčků a sedm beranů: jděte k mému služebníku Jobovi a obětujte je jako celopal za sebe. Job, můj služebník, se za vás pomodlí, abych já kvůli němu vás nepotrestal, že jste o mně nemluvili správně jako můj služebník Job” (42,7-8). Toto Boží prohlášení nás překvapuje, protože jsme předtím pročítali stránky Jobových plamenných námitek, které nás ohromovaly. A přesto – říká Pán – se Job vyjadřoval dobře i ve své zlobě a hněvu, namířenými proti Bohu, protože odmítl přijmout Boha jako „Pronásledovatele“. Bůh je kýmsi jiným, navrací Jobovi dvojnásobek jeho statků poté, co jej požádal o modlitbu za jeho špatné přátele.

Obrat v této konverzi k víře nastává právě na vrcholu Jobova výbuchu, kterému dává průchod těmito slovy: „Ale já vím, že můj Obhájce žije a jako poslední vstane na zemi, u sebe mě postaví po mém probuzení a ve svém těle spatřím Boha. Já sám ho spatřím, mé oči ho uvidí, ne jako nepřítele: mé ledví v mém nitru touhou po něm prahne” (19,25-27). To je krásný úryvek, při kterém mi přichází na mysl závěr Händelova geniálního oratoria Mesiáš, v němž po slavnostním Alleluja soprán klidně a pomalu zpívá: „Já vím, že můj Vykupitel je živ“. Stejně tak po veškeré Jobově bolesti a radosti zaznívá Pánův hlas jinak: „Můj Obhájce žije“, je přeci něco krásného, což bychom mohli vykládat následovně: „Můj Bože, vím, že nejsi mým Pronásledovatelem. Můj Bůh přijde a zjedná mi spravedlnost“. Je to prostá víra v Boží zmrtvýchvstání, v Ježíše Krista, v Pána, který nás ustavičně očekává a přijde.

Podobenství knihy Job dramaticky a příkladně vyjevuje reálné životní dění, tedy skutečnost, že na člověka, rodinu či nějaký národ doléhají příliš těžké zkoušky, nepřiměřené lidské nepatrnosti a křehkosti. Jak se říká, neštěstí si chodí pro vodu do mlýna. Některé lidi někdy porazí tolik zla, až se to jeví přehnaně a nespravedlivě. A není jich málo – všichni je známe, zneklidňuje nás jejich volání, ale zároveň obdivujeme pevnost jejich víry a tiché lásky. Myslím zde na rodiče s vážně postiženými dětmi, anebo na chronicky nemocné či jejich rodinné příslušníky, kteří o ně pečují…Tyto situace mnohdy zhoršuje nedostatek ekonomických prostředků. Za určitých dějinných okolností jako by si tato nashromážděná zátěž dala kolektivní dostaveníčko, jak se to v těchto letech stalo s koronavirou pandemií a nynější válkou na Ukrajině.

Můžeme tyto „krajnosti“ ospravedlnit jako vyšší racionalitu přírody anebo dějin? Můžeme jim nábožensky žehnat a považovat je za spravedlivou reakci, kterou si oběti vysloužily za svá provinění? Nikoli, to nemůžeme. Existuje určité právo oběti na vzpouru proti mystériu zla, právo, které Bůh komukoli přiznává, či spíše v podstatě On sám je podněcuje. Občas ke mně přistoupí lidé, kteří mi vysvětlují, že se bouří proti Bohu kvůli nějakému problému…Odpovídám jim: Víš ale, můj drahý, že protest je způsob modlitby? Když se dětí a mladí lidé bouří proti rodičům, snaží se upoutat jejich pozornost a vynutit si jejich péči. Pokud máš v srdci nějakou ránu či bolest a máš chuť se proti ní vzbouřit, ohrazuj se také před Bohem – Bůh tě vyslechne, Bůh je Otec, Bůh se neleká našeho vzdoru v modlitbě, Bůh rozumí. Buď ale ve své modlitbě svobodný, nespoutej ji v předem daných schématech. Modlitba má být bezprostřední, jako rozhovor syna s otcem, který říká vše, co mu přichází na jazyk, protože ví, že mu otec porozumí. Boží „mlčení“ v prvních dramatických momentech vyjadřuje právě toto pochopení – Bůh se nevyhýbá útěše, avšak na počátku dopřává Jobovi, aby dal průchod svému vzdoru, a naslouchá mu. Možná bychom se někdy měli od Boha poučit v této úctě a laskavosti. Boha netěší ono takříkajíc encyklopedické vysvětlování a úvahy Jobových přátel. Je totiž šťávou jazyka, která není správná – jedná se o onu vše objasňující religiozitu, při níž však srdce zůstává chladné. Bohu se to nelíbí a upřednostňuje Jobův vzdor anebo Jobovo mlčení.

Jobovo vyznání víry, které se vynořilo z jeho neutuchajícího vzývání Boha, nejvyšší spravedlnosti, se nakonec obohacuje o téměř mystický prožitek, jak bych jej nazval, který jej přiměje k tomuto vyznání: „Zvěděl jsem o tobě jen podle doslechu, ale nyní tě zří moje oči“ (42,5). Kolika lidem, kolika z nás, nějaká temná či ošklivá zkušenost umožní, abychom Boha poznali lépe než dříve! A stejně jako Job můžeme vyslovit: Znal jsem tě jednom z doslechu, ale nyní jsem tě spatřil, protože jsem se s tebou setkal. Toto svědectví je mimořádně věrohodné tehdy, když k němu dospějeme ve stáří s jeho postupným chřadnutím a ztrátou. Staří lidé leccos v životě zakusili a také si všimli lichosti lidských příslibů. Mužové zákona, vědy a dokonce i náboženství, kteří zaměňují pronásledovatele s obětí a přikládají oběti plnou odpovědnost za její bolest, se mýlí!

Staří lidé, kteří si najdou cestu k tomuto svědectví, jež dokáže přeměnit roztrpčení ze ztráty houževnatosti v očekávání Božího příslibu, jsou nenahraditelným přínosem ve společenství, které se potýká s přemírou zla. Zrak věřících, který se upírá k Ukřižovanému, se naučí právě tomuto postoji. Kéž bychom se mu mohli naučit také od mnoha prarodičů a seniorů, kteří jako Maria připojují svou leckdy trýznivou modlitbu ke zvolání Božího Syna na kříži, jenž se odevzdává Otci. Pohleďme na stařenky a starce s láskou a věnujme pozornost jejich osobní zkušenosti. Mnoho v životě vytrpěli, mnohé se naučili, mnohým si prošli, ale nakonec dospívají k onomu – řekl bych – téměř mystickému pokoji – pokoji ze shledání s Bohem, v němž mohou vyslovit: „Zvěděl jsem o tobě jen podle doslechu, ale nyní tě zří moje oči“. Tito staří lidé se podobají onomu pokoji ukřižovaného Boha, který se svěřuje Otci.

Přeložila Jana Gruberová

(www.cirkev.cz)

Novým pražským arcibiskupem byl jmenován J. Exc. Jan Graubner

Novým pražským arcibiskupem byl jmenován J. Exc. Jan Graubner

Jeho Svatost papež František o dnešním poledni jmenoval 37. pražským arcibiskupem J. Exc. Mons. Jana Graubnera, doposavadního arcibiskupa olomouckého a metropolitu moravského. Stává se tak 25. primasem českým.

Foto: Dominik Novák, ČaV
Životopis J. Exc. Mons. Jana Graubnera

Narodil se v Brně 29. 8. 1948, vyrostl ve Strážnici jako jeden z pěti sourozenců. V roce 1967 maturoval na Střední všeobecně vzdělávací škole a poté rok pracoval v Gottwaldově jako dělník, aby získal „dělnický původ“. V roce 1968 byl přijat do kněžského semináře a na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Olomouci. Kněžské svěcení přijal 23. června 1973.

Působil jako kaplan ve Zlíně a ve Valašských Kloboukách. Od roku 1982 do 1990 byl farářem ve Vizovicích a zároveň působil jako excurrendo administrátor nejprve v Provodově a později v Horní Lhotě.

17. března 1990 byl jmenován titulárním biskupem tagarijským a pomocným biskupem olomouckým. Vysvěcen byl 7. dubna 1990 arcibiskupem Vaňákem a biskupy Otčenáškem a Cikrlem. Za biskupské heslo si zvolil citát Quod dixerit vobis, facite (česky: Co vám řekne, učiňte). Po smrti Františka Vaňáka převzal správu diecéze jako administrátor a 28. září 1992 byl jmenován arcibiskupem olomouckým, správu diecéze převzal 7. listopadu 1992.

Zaměřil se na obnovu diecézní struktury, založil řadu církevních škol, vybudoval síť Charit. Inicioval Tříkrálovou sbírku a Dny lidí dobré vůle na Velehradě. Zabývá se duchovním doprovázením a záleží mu na široké spolupráci a stavění mostů mezi lidmi i názory. Věnuje se pastoraci rodin, pro které založil Centrum pro rodinu s pobočkou v každém děkanátu diecéze. Je duchovním rádcem Orla. Založil zbožné sdružení Eucharistická hodina. Věnuje se obnově poutních míst Velehrad a Svatý Hostýn i rozvinutí pouti hasičů, myslivců, včelařů a dalších profesních skupin, nebo děkanátních poutí za obnovu rodin a kněžská povolání. Inicioval Pocty duchovních, kteří zahynuli v koncentračních táborech, či velké výstavy jako Církev a republika, nebo A. C. Stojan. Založil edici audioknih Edice Velehrad.

V letech 2000 až 2010 byl předsedou České biskupské konference, pak místopředsedou a od roku 2020 znovu předsedou ČBK. Zároveň je jejím delegátem pro charitativní činnost, misie a novou evangelizaci.

Od roku 1999 je členem správní rady Univerzity Palackého v Olomouci, jíž řadu let předsedal. Z titulu arcibiskupského úřadu je Velkým kancléřem Cyrilometodějské teologické fakulty a členem její vědecké rady.

Přejeme novému pražskému arcibiskupovi hodně zdraví, sil a Boží požehnání pro jeho službu. 

(www.cirkev.cz)

Výzva papeže Františka k modlitbě růžence za mír

František: Modleme se růženec za mír a proti válečnému šílenství

Ve svém pozdravu po skončení modlitby Regina Coeli papež vzpomněl na národy, které trpí následky války, a při pohledu na Ukrajinu připomněl dnešní prosbu k Panně Marii Pompejské.

Náhled
 
 

Tváří v tvář válečnému šílenství pokračujeme v každodenní modlitbě růžence za mír. Papež odkazuje na „uctívaný obraz Panny Marie ze svatyně v Pompejích“ a v poselství po Regina Coeli se vrací k myšlenkám na obyvatelstvo, které prožívá válečné drama:

„Právě v těchto hodinách se mnozí věřící shlukují kolem uctívaného obrazu Panny Marie ve svatyni v Pompejích, aby vyslovili prosbu, která vycházela ze srdce blahoslaveného Bartola Longa. Duchovně klečím před Pannou Marií a svěřuji jí vroucí touhu po míru tolika národů, které v různých částech světa trpí nesmyslnou válečnou katastrofou.

Předkládám Matce Boží především tragédii, kterou prožívají Ukrajinci:

Blahoslavené Panně svěřuji zejména utrpení a slzy ukrajinského lidu. Tváří v tvář válečnému šílenství se prosím i nadále každý den modleme růženec za mír.“

Papež dále prosí o modlitby za vůdce národů, „aby neztratili smysl pro lidi, kteří si přejí mír a dobře vědí, že zbraně ho nikdy nepřinesou“.

(překlad Petr Vacík)

(www.zpravy.cirkev.cz)

Papež František k světovému dni modliteb za povolání

Poselství k 59. světovému dni modliteb za povolání

8. května 2022, na čtvrtou neděli velikonoční, slavíme 59. světový den modliteb za povolání. Letos má téma „Povoláni k vytváření lidské rodiny“. Uveřejňujeme poselství Svatého otce Františka, které zasílá k této příležitosti biskupům, kněžím, zasvěceným mužům a ženám a věřícím na celém světě.

Náhled
 
 

Drazí bratři a sestry!

V době, kdy stále vane ledový vítr války a útlaku a kdy jsme často svědky polarizace, zahájila církev synodální proces. Cítíme naléhavou potřebu jít společně a rozvíjet ducha naslouchání, účasti a sdílení. Společně se všemi muži a ženami dobré vůle chceme pomáhat vytvářet lidskou rodinu, léčit její rány a vést ji k lepší budoucnosti. V této perspektivě bych se při 59. Světovém dni modliteb za povolání s vámi rád zamyslel nad širokým významem pojmu „povolání“ v kontextu synodální církve, která naslouchá Bohu a světu.

Všichni jsme povoláni, abychom byli protagonisty misie

Synodalita, společná cesta, je základním povoláním církve a jen v tomto horizontu je možné objevit a ocenit různá povolání, charismata a služby. Víme, že církev existuje, aby evangelizovala, vycházela ze sebe a rozsévala v dějinách semeno evangelia. Toto poslání lze uskutečnit pouze tehdy, budou-li všechny oblasti pastorační činnosti spolupracovat, a co je ještě důležitější, budou-li zapojeni všichni Pánovi učedníci. „Na základě přijatého křtu se každý člen Božího lidu stává učedníkem, kterému je svěřeno poslání (srov. Mt 28,19).  Každý pokřtěný bez ohledu na svoji funkci v církvi či stupeň vzdělání své víry je aktivním subjektem evangelizace.“[1] Musíme se vyvarovat mentality, která odděluje kněze od laiků a považuje ty první za protagonisty a ty druhé za vykonavatele, a uskutečňovat křesťanské poslání jako jediný Boží lid, laici i pastýři společně. Celá církev je evangelizačním společenstvím.

Jsme povoláni, abychom byli strážci jedni druhých i ochránci stvoření

Slovo „povolání“ by nemělo být chápáno omezujícím způsobem, tedy jako pouhé označení těch, kdo následují Pána na cestě zvláštního zasvěcení. Všichni jsme povoláni, abychom se podíleli na Kristově poslání sjednotit rozptýlené lidstvo a smířit je s Bohem. Obecněji řečeno, každý člověk ještě předtím, než prožije setkání s Kristem a přijme křesťanskou víru, dostává skrze dar života své základní povolání. Každý z nás je stvořením, které Bůh chtěl a miloval a na které myslel jedinečným a zvláštním způsobem. Tato božská jiskra, jež přebývá v srdci každého muže a ženy, nás povolává, abychom ji během svého života rozvíjeli, a tak přispívali k růstu lidstva oživovaného láskou a vzájemným přijetím. Jsme povoláni k tomu, abychom byli strážci jedni druhých, posilovali pouta svornosti a sdílení a hojili rány stvoření, aby jeho krása nebyla zničena. Máme se tedy stát jednou rodinou v nádherném společném domově stvoření, v harmonické rozmanitosti jeho prvků. V tomto širokém smyslu nejsou „povoláni“ pouze jednotlivci, ale také národy, společenství a seskupení různého druhu.

Jsme povoláni, abychom zachytili Boží pohled

V rámci tohoto velkého společného povolání Bůh každému z nás adresuje zvláštní výzvu. Svou láskou se dotýká našeho života a směřuje ho ke konečnému cíli, k plnosti, jež překračuje
i práh smrti. Takto Bůh chtěl pohlížet, a tak pohlíží na naše životy. Michelangelu Buonarrotimu se připisuje výrok: „Každý kamenný blok v sobě skrývá sochu a úkolem sochaře je objevit ji.“ Jestliže toto platí o pohledu umělce, tím spíše se se týká Boha: v dívce z Nazareta viděl Matku Boží; v rybáři Šimonovi, synu Jonášovu, viděl Petra, skálu, na níž vybuduje svou církev; v celníkovi Lévim viděl apoštola a evangelistu Matouše; v Šavlovi, krutém pronásledovateli křesťanů, viděl Pavla, apoštola národů. Boží láskyplný pohled nás vždy dosahuje, dotýká se nás, osvobozuje nás a proměňuje a činí z nás nové lidi.

To se odehrává v každém povolání: Boží pohled nás dosahuje a volá nás.

Povolání, stejně jako svatost, není výjimečnou zkušeností vyhrazenou jen několika málo osobám. Jako existuje „svatost těch, kteří žijí vedle nás“,[2] stejně tak je každému určeno povolání, protože Bůh se na každého dívá a povolává ho.

Jedno přísloví Dálného východu říká: „Když se moudrý člověk podívá na vejce, vidí orla; když se podívá na semeno, vidí velký strom; když se podívá na hříšníka, vidí svatého.“

Tak se Bůh na nás dívá: v každém z nás vidí potenciál, který si my sami někdy neuvědomujeme, a po celý náš život neúnavně pracuje na tom, abychom ho mohli dát do služeb společného dobra.

Povolání se tak rodí díky umění božského Sochaře, který nás svýma „rukama“ nechává vycházet ze sebe samých, abychom se stali mistrovským dílem, jímž jsme povoláni být. Zejména Boží slovo, které nás osvobozuje od egocentrismu, je schopno nás očistit, osvítit a přetvořit. Naslouchejme tedy Slovu, abychom se otevřeli povolání, které nám Bůh svěřuje! A učme se také naslouchat svým bratřím a sestrám ve víře, protože jejich rady a příklad nám mohou pomoci odhalit Boží iniciativu, která nám ukazuje vždy nové cesty, jimiž se máme ubírat.

Jsme povoláni, abychom odpovídali na Boží pohled

Boží láskyplný a tvořivý pohled nás zcela zvláštním způsobem dosáhl v Ježíšovi. Když evangelista Marek hovoří o bohatém mladíkovi, poznamenává: „Ježíš na něho pohlédl s láskou“ (10,21). Tento Ježíšův láskyplný pohled spočívá na každém z nás. Bratři a sestry, dovolme, aby se nás tento pohled dotkl, a dovolme, aby nás vyváděl ven ze sebe! A učme se také dívat se jeden na druhého tak, aby se lidé, s nimiž žijeme a které potkáváme – ať už je to kdokoli – cítili přijati a milováni a objevili, že existuje Někdo, kdo se na ně dívá s láskou a zve je, aby plně rozvíjeli veškerý svůj potenciál.

Když tento pohled přijmeme, náš život se změní. Vše se stává dialogem o povolání mezi námi a Pánem, ale také mezi námi a ostatními. Pokud tento dialog hluboce prožíváme, stále více nám pomáhá stávat se tím, kým jsme: při povolání ke služebnému kněžství být nástrojem Kristovy milosti a milosrdenství; při povolání k zasvěcenému životu být chválou Boha a proroctvím nového lidstva;
při povolání k manželství být si vzájemným darem a dárci a učiteli života. Všeobecně při každém povolání a službě v církvi, které nás vyzývají dívat se na druhé a na svět Božíma očima, máme sloužit dobru a šířit lásku svými skutky i slovy.

V této souvislosti bych se rád zmínil o zkušenosti doktora José Gregoria Hernándeze Cisnerose. Když pracoval jako lékař ve venezuelském Caracasu, chtěl se stát františkánským terciářem. Později uvažoval o tom, že se stane mnichem a knězem, ale jeho zdraví mu to nedovolilo. Tehdy si uvědomil, že jeho posláním je právě lékařské povolání, ve kterém se nasazoval především ve prospěch chudých. Proto se bezvýhradně věnoval těm, které postihla celosvětová epidemie známá jako „španělská chřipka“. Zemřel poté, co ho srazilo auto, když vycházel z lékárny, kde obstarával léky pro jednu starší pacientku. Je příkladným svědkem toho, co to znamená zaslechnout Pánovo volání a plně ho přijmout. Před rokem byl blahořečen.

Jsme společně povoláni, abychom budovali bratrský svět

Jako křesťané jsme nejen povoláni jako jednotlivci, ale jsme také s-voláváni společně. Jsme jako kamínky mozaiky, které jsou krásné už každý sám, ale teprve dohromady vytvářejí obraz. Každý z nás září jako hvězda v Božím srdci a na nebeské klenbě, zároveň jsme však povoláni vytvářet souhvězdí, která usměrňují a osvětlují cestu lidstva, počínaje prostředím, v němž žijeme. V tom spočívá tajemství církve: v různorodém společenství je znamením
a nástrojem toho, k čemu je povoláno celé lidstvo. Proto se církev musí stávat stále více synodální; musí být schopná jednotně kráčet v harmonické rozmanitosti, do níž se všichni mohou aktivně zapojit a k níž mají čím přispět.

Když tedy mluvíme o „povolání“, nejde jen o volbu té či oné formy života, o zasvěcení svého života určité službě nebo o následování určitého charismatu v některé řeholní rodině, hnutí nebo církevním společenství. Jde o uskutečnění Božího snu, velkého záměru bratrství, který měl Ježíš v srdci, když se modlil k Otci: „Aby všichni byli jedno“ (Jan 17,21). Každé povolání v církvi a v širším smyslu i ve společnosti přispívá ke společnému cíli: dosáhnout toho, aby mezi muži a ženami zaznívala harmonie mnoha různých darů, jakou může přinést pouze Duch Svatý. Kněží, zasvěcené osoby i věřící laici, pojďme a pracujme společně, abychom vydávali svědectví o pravdě, že velká lidská rodina sjednocená v lásce není jen utopie, ale plán, pro který nás Bůh stvořil.

Modleme se, bratři a sestry, aby Boží lid uprostřed dramatických dějinných událostí stále více odpovídal na toto volání. Prosme Ducha Svatého o světlo, aby každý z nás nacházel své místo a v tomto velkém plánu vydával ze sebe to nejlepší!

Dáno v Římě u Sv. Jana v Laterán dne 8. května 2022, o 4. neděli velikonoční
                                                                                                                                            FRANTIŠEK
[1] František, apoštol. exhortace Evangelii gaudium, č. 120, Praha, Paulínky 2014.
[2] Srov. František, apošt. exhortace Gaudete et exsultate, č. 6–9, Praha, Paulínky 2018.

(www.cirkev.cz)