Františkova post-koronavirová strategie: Odvaha k realistické obrazotvornosti

„Vtom šel Ježíš proti nim a řekl jim: Radujte se!“ (Mt 28,9). Tak znějí první slova Zmrtvýchvstalého poté, co Marie Magdalská a druhá Marie objevily prázdný hrob a setkaly se s andělem (na rozdíl od španělských překládají čeští biblisté: „Buďte zdrávy!“). Pán jim jde vstříc, aby jejich smutek proměnil v radost a potěšil je vprostřed soužení (srov. Jer 31,13). Zmrtvýchvstalý chce ženy vzkřísit k novému životu a spolu s nimi též celé lidstvo. Chce, abychom již nyní měli účast na vzkříšení, které nás očekává.

Výzva k radosti se jeví jako provokace a dokonce jako špatný žert, když si uvědomíme závažné důsledky viru Covid-19. Nemnozí lidé by ji společně s emauzskými učedníky mohli považovat za gesto plynoucí z nevědomosti či neodpovědnosti (Lk 24,17-19). Stejně jako první učednice, které se vypravily k hrobu, nás obklopuje atmosféra bolesti a nejistoty, která vede k otázce: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobky?“ (Mk 16,3). Jak naložíme s touto situací, která nás zcela ovládla? Dopad toho všeho, co se děje, citelné následky, které se již hlásí a probleskují, bolest a zármutek nad našimi drahými nás dezorientují, zneklidňují a ochromují. Je to tíha náhrobního kamene, která se vetřela před budoucnost a ve své věcnosti hrozí, že pohřbí veškerou naději. Je to tísnivá úzkost zranitelných a starých lidí, kteří procházejí touto karanténou v naprostém osamocení, stísněnost rodin, které už nevědí, jak přinést jídlo na domácí stůl, tíže vyčerpání, která se zmocnila udolaného zdravotnického a bezpečnostního personálu…tíha, která zdánlivě bude mít poslední slovo.

Postoj žen v evangeliu nicméně vyvolává pohnutí. Navzdory pochybnostem, utrpení, rozpakům z nastalé situace a dokonce strachu z pronásledování i všeho, co by se jim mohlo stát, se daly do pohybu a nepodlomilo je nic z okolních událostí. Z lásky k Mistrovi a ve své příznačné, nenahraditelné a požehnané ženské genialitě dokázaly brát život, jaký byl, a chytře obešly překážky, aby se přiblížily k Pánu. Na rozdíl od mnoha apoštolů, kteří se rozutekli v záchvatu strachu a nejistoty, kteří Pána zapřeli a zmizeli (Jan 18,25-27), zde ženy jednoduše byly a doprovázely, aniž by unikaly dění anebo je přehlížely, aniž by se úprkem vytratily. První učednice vprostřed temnoty a sklíčenosti nakoupily vonné oleje, aby šly pohřbeného Mistra pomazat (Mk 16,1).

V této době jsme si mohli všimnout mnoha lidí, kteří stejně jako ony přinášeli pomazání sdílené odpovědnosti, aby dbali na život druhých a nevystavovali ho riziku. Na rozdíl od těch, kteří uprchli v naději, že zachrání sami sebe, jsme byli svědky toho, jak sousedé a členové rodin za cenu velkého úsilí a obětí zůstávají doma, aby zbrzdili šíření nákazy. Mohli jsme objevit, jak se četní lidé, kteří již zažívali a museli snášet pandemii exkluze a lhostejnosti, zasazovali o to, aby díky vzájemnému doprovodu a podpoře byla situace méně bolestná. Viděli jsme pomazání vylévané lékaři, zdravotními sestrami a ošetřovateli, skladníky, pracovníky úklidových firem, pečovatelkami, dopravci, bezpečnostními složkami, dobrovolníky, kněžími, řeholnicemi, prarodiči, vychovateli a mnoha jinými, kteří odvážně nabídli vše, co měli, aby do situace vnesli špetku péče, klidu a citu. Ačkoli se tím nevyhnuli otázce : „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobky?“ (Mk 16,3), nepřestali konat to, co vnímali jako možné a povinné.

A právě vprostřed této námahy a starostí překvapuje učednice strhující zvěst: „Není tady, byl vzkříšen“. Jejich pomazání nebylo pro smrt, nýbrž pro život. Jejich bdění a doprovázení Pána, a to dokonce během umírání a největšího zoufalství, nebylo marné, naopak, umožnilo jim, aby byly pomazány Vzkříšením: již nebyly samy, On byl živý a šel po cestě napřed. Pouze tato výbušná zpráva mohla narušit kruh, který jim bránil v pohledu na odvalený kámen, a vylitá vůně se šířila rychleji než jakákoli hrozba. Zde je pramen naší radosti a naděje, který proměňuje naše konání. Naše pomazání, naše oddanost, bdění a provázení ve všech možných formách v tomto čase není a nebude zbytečné, protože se nevěnuje smrti. Pokaždé, když máme účast na Pánových pašijích, provázíme v utrpení své bratry anebo sami trpíme, nasloucháme této novosti Vzkříšení: nejsme sami, Pán jde před námi a odstraňuje ochromující balvany. Tato radostná zvěst přiměla ženy, aby se vrátily stejnou cestou, vyhledaly skrývající se apoštoly a učedníky a řekly jim: „Život rozvrácený, zničený a zdeptaný na kříži se opět probudil a tepe“ (R. Guardini, Pán). To je naše naděje, kterou nám nelze vyrvat, již nelze umlčet či poskvrnit. Veškerý život ve službě a lásce, který jste v tomto čase darovali, bude nadále pulsovat. Stačí jediná trhlina, aby se pomazání, kterým nás Pán chce obdařit, šířilo nezadržitelnou silou a umožnilo nám nazírat bolestnou skutečnost obnovujícím pohledem.

Stejně jako ženy z evangelia býváme rovněž my opakovaně vyzýváni k návratu stejnou cestou a proměně způsobené tímto poselstvím. Pán ve své novosti ustavičně obnovuje náš život i život našich společenství (srov. Evangelii gaudim, 11). V pustině obrozuje krásu a oživuje naději: „Hle, udělám něco nového, už to vzchází, nepoznáváte to?“ (Iz 43,19). Bůh nikdy neopouští svůj lid, vždy kráčí s ním, zejména když je bolest nejznatelnější.

Pokud jsme se v této době mohli něčemu přiučit, pak je to skutečnost, že se nikdo nemůže zachránit sám. Hranice padají, zdi se hroutí a integralistické projevy se rozplývají, když se všichni ocitáme před téměř nepostřehnutelnou přítomností, vyjevující křehkost, z níž jsme učiněni. Velikonoce nás svolávají a vyzývají k upamatování na jinou, diskrétní a uctivou, velkorysou a smiřující přítomnost, která nedolamuje nalomenou třtinu a nezhasíná doutnající knot (Iz 42,2-3), aby začal pulsovat nový život, který nám všem chce darovat. Závan ducha otevírá obzory, probouzí tvořivost a obnovuje v nás bratrství, abychom před obrovskou a neodkladnou úlohou, jež nás očekává, vyslovili: „Zde, přítomen!“, anebo (biblické) „Tady jsem“. Je naléhavé rozpoznat a najít tep Ducha, abychom společně s druhými podnítili dynamiky, které by dosvědčovaly a  regulovaly nový život, jemuž Pán dává vzejít v tomto konkrétním dějinném okamžiku. Toto je čas příhodný, v němž Pán žádá, abychom se nepřizpůsobovali náhradní či paliativní logice, nespokojovali se s ní a tím méně se jí ospravedlňovali, poněvadž brání tomu, abychom vydrželi dopad a závažné důsledky toho, co prožíváme. Toto je čas příhodný, abychom nalezli odvahu k nové obrazotvornosti možného, za realismu, který skýtá jedině evangelium. Duch, který se nedá spoutat ani manipulovat v pevných či chatrných schématech, modalitách a strukturách, nám navrhuje, abychom se připojili k jeho pohybu, který „všechno tvoří nové“ (Zj 21,5).

V této době jsme si uvědomili, nakolik je důležité „sjednotit celou lidskou rodinu v hledání udržitelného a integrálního rozvoje” (Laudato si´,13). Žádný individuální skutek není oddělený od druhých, v dobrém i ve zlém. Doléhá na druhé, protože v našem společném domově je všechno vnitřně propojeno. Pokud tedy zdravotní úřady nařídí domácí pobyt, obyvatelstvo ho svým chováním umožňuje, protože si je vědomé společné odpovědnosti za zbrždění pandemie. “Nouzový stav, jako je ten vyvolaný Covidem-19, lze zvrátit především protilátkami tvořenými solidaritou” (Papežská akademie pro život, dokument Pandemie a univerzální bratrství, březen 2020). Je to lekce, která skoncuje s veškerým fatalismem, do něhož jsme se ponořili, a umožní nám, abychom se opětovně považovali za tvůrce a protagonisty společných dějin, a tak společně reagovali na mnohé zlo, které sužuje miliony lidí na celém světě. Nemůžeme si dovolit, abychom se při psaní budoucích dějin obrátili zády k mnohému utrpení. Pán se nás bude opětovně ptát: “Kde je tvůj bratr?” (Gn 4,9). Kéž by naše odpověď vyjevila duši našich národů, onu pokladnici naděje, víry a lásky, které nás utvářely a které jsme na dlouhý čas umlčovali, až znecitlivěly.

Vystoupíme-li jako jeden lid, a to též v případě jiných hrozících epidemií, vyvoláme reálný dopad. Budeme schopni odpovědně naložit s hladem, jímž trpí mnozí lidé, za vědomí, že máme dostatek jídla pro všechny? Budeme nadále za mlčenlivé spoluviny stáčet zrak stranou, abychom neviděli války, sycené touhou po panování a moci? Budeme ochotni ke změně životního stylu, kvůli němuž se množství jiných lidí propadá do chudoby, najdeme odvahu ke střídmějšímu a lidštějšímu životu, který umožní rovné rozdělení zdrojů? Přijmeme v rámci mezinárodního společenství nezbytná opatření, která zastaví ničení životního prostředí, anebo budeme nadále popírat jeho zjevnost? Globalizace lhostejnosti bude nadále ohrožovat naši pouť…Kéž by nás zastihla připravené, s nezbytnými protilátkami ze spravedlnosti, milosrdné lásky a solidarity. Nesmíme se obávat alternativy, jíž je civilizace lásky, “civilizace naděje, která čelí úzkosti a strachu, smutku a malomyslnosti, pasivitě a únavě. Civilizace lásky se buduje dennodenně a nepřetržitě. Předpokládá závazné úsilí všech, a z toho důvodu je podmínkou její existence angažované bratrské společenství” (Eduardo Pironio, Diálogo con laicos, Buenos Aires, 1986).

V tomto čase soužení a žalu bych ti přál, abys tam, kde jsi, mohl zakusit, jak ti Ježíš přichází naproti, zdraví tě a říká: “Raduj se” (Mt 28,9). Kéž by nás tento pozdrav podnítil k tomu, abychom vzývali radostnou zvěst o Božím království a šířili ji dál.

_{Z listu L´Osservatore Romano (18.4.) přeložila Jana Gruberová, Vatican News}

(www.cirkev.cz)

16. dubna uplynulo 10. výročí úmrtí kardinála Tomáše Špidlíka

Narodil se 17. prosince 1919 v Boskovicích, kde v roce 1938 absolvoval gymnázium a poté pokračoval ve studiích na brněnské Masarykově univerzitě, na filosofické fakultě český jazyk a latinu. Rok nato, po uzavření vysokých škol nacisty, byl nucen studium ukončit.
Dne 23. září 1940 vstoupil do noviciátu České provincie SJ v Benešově u Prahy. V roce 1942 byl také noviciát obsazen nacisty a přesunut na Velehrad. V letech 1942-1945 absolvoval řádová filosofická studia na Velehradě, i zde mnohokrát přerušovaná válečnými událostmi, neboť studenti byli často využíváni pro budování zákopů, nejdříve pro německé vojáky, později pro rumunské a ruské.

Po ukončení války, v roce 1946, byl poslán do nizozemského Maastrichtu, aby absolvoval základní teologická studia. Dne 22. srpna 1949 byl vysvěcen na kněze a rok nato, ve Florencii, dokončil dlouhé období řádové formace takzvaným „třetím rokem probace“. Nemohl se však vrátit do komunistického Československa, a tak v Itálii našel trvalé působiště.

V roce 1951 byl povolán do Říma, kde začal pracovat zejména ve Vatikánském rozhlase. Jeho promluvy byly vysílány nepřetržitě nejen během komunistické éry, ale až do posledních dnů jeho života. (Po založení Centra Aletti v Olomouci a nakladatelství Refugia se také jeho promluvy začaly systematicky knižně vydávat). Více než 38 let působil jako spirituál v české koleji Nepomucenum v Římě. Všechny tyto závazky ho ale neodváděly od soustředěné vědecké práce, takže je dnes považován za největšího znalce na spiritualitu křesťanského Východu, a to v celé ekumeně.

Na římském Papežském východním institutu (Pontificio Istituto Orientale) v roce 1955 získal doktorát z teologie, pod vedením prof. Iréneé Hausherra, originálního podněcovatele studia spirituality křesťanského Východu. Ve stejném roce začal svoji dráhu vysokoškolského profesora, kdy byl pověřen vedením přednášek patristické a východní spirituální teologie na Papežském východním institutu, jako zároveň na dalších universitách po celém světě. Paralelně se věnoval badatelské činnosti, kterou zúročil v přibližně 140 knižních titulech, ve více než 600 článcích, a to v mnoha světových jazycích. V roce 2003 byl jmenován kardinálem za své zásluhy o studium a službu pro jednotu křesťanů.

Jeho dílo, které zahrnuje jak vědecký výzkum, systematizaci, tak i přetlumočení čtenářům, je typické smyslem pro inkulturaci. Zcela novým způsobem dokázal vystihnout také originalitu slovanského světa. Byli mnozí badatelé, co staré věci, již pohřbené, znovu vynesli na světlo, ale přesto zůstaly nadále mrtvé a staly se jen přítěží vědecké erudice několika specialistů. Špidlík naopak oživuje, jeho teologické poselství je schopné inspirovat, dávat osobám do života zásadní směr. Nebyl pouze velký intelektuál-solitér, ale zároveň duchovní otec, který kolem sebe shromáždil skupinu osob, pokračující v jeho stylu myšlení. 

V roce 1990 se stal emeritním profesorem, po 45 letech univerzitního působení. Ve stejném roce obdržel cenu „Osobnost roku 1990“ na insitutu American Bibliographical Institute of Raleigh (North Carolina) a stejný institut ho následující rok 1991 potvrdil oceněním „Nejvýznamnějsí osobnost desetiletí“. Od roku 1991 žil a pracoval v římském Centru Aletti, založeném generálním představeným Tovaryšstva Ježíšova. Dílo vzniklo s hlavní intencí: studovat křesťanské východní tradice v kontextu západní tradice a problémů současného světa. Ve stejném duchu pak od roku 1995 otevřelo svojí činnost také české Centrum Aletti, sídlící v Olomouci. Uznání jeho vědecké práce a mimořádných lidských kvalit bylo vyjádřeno několikerými doktoráty honoris causa. Dne 28. října 1998 jej český prezident Václav Havel vyznamenal za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva Řádem T. G. Masaryka.

Kardinál Tomáš Špidlík zemřel v římském Centru Aletti, večer 16. 4. 2010, v kruhu svých blízkých přátel a spolupracovníků.

(www.cirkev.cz)

Pondělí velikonoční je prodlouženým dnem slavnosti Zmrtvýchvstání Páně, den spojený s celou řadou lidových zvyklostí.

Krásný a požehnaný sváteční den! 🙂