Papež František o odpuštění
Papež František: Prosit o odpuštění znamená odpouštět
Ať je Pán nablízku našim seniorům. Na tento úmysl sloužit v úterý papež František mši svatou, která byla přenášena v pravidelném streamingu z kaple Domu sv. Marty.
Staří lidé jsou během období pandemie koronaviru tou nejrizikovější skupinou, která zároveň nejhůře snáší izolaci od svých blízkých. Svatý otec proto v úvodu Eucharistie vyzval k osobní modlitbě za ně: „Chtěl bych se dnes modlit za staré lidi, kteří v této chvíli obzvláště trpí velkou samotou a často velkým strachem. Modleme se k Pánu, aby byl nablízku našim prarodičům a všem starším a posiloval je. Dali nám moudrost, život a dějiny. Také my jsme jim nablízku modlitbou.“
Úterní liturgické čtení spojovalo témata odpuštění a milosrdenství. V úryvku z Knihy proroka Daniela (3,25.34-43) zaznívá modlitba Azariáše, kterého spolu s jeho dvěma společníky král Nabuchadnezar uvrhl do ohně za to, že se neklaněli královým bůžkům. Azariáš vyprošuje od Boha milosrdenství a odpuštění pro celý národ trpící pod nadvládou pohanů „Nebudou zahanbení ti, kteří doufají v tebe. A nyní tě chceme následovat celým srdcem a s bázní hledáme tvoji tvář. Nezahanbi nás, ale jednej s námi podle své laskavosti, podle množství svého milosrdenství.“
Hlavním tématem kázání svatého otce bylo odpuštění, které je nutné vždy a ze srdce. Papež komentoval Ježíšovo podobenství z Matoušova evangelia (18,21-35) o služebníkovi, kterému pán na jeho úpěnlivou prosbu odpustil dluh deseti tisíc hřiven, ale který pak nebyl s to prominout svému dlužníkovi nesrovnatelně menší částku sta denárů.
Odpouštět není lehké, uznal papež a připomenul, že existují lidé, kteří „žijí z odsuzování ostatních“. To, co však od nás žádá Bůh je, „abychom byli velkorysí“ a „odpouštěli, a to ze srdce“, zdůraznil Petrův nástupce. „Odpouštět se má vždycky. A není to snadné, protože naše sobecké srdce se neustále přimyká k nenávisti, pomstě a zahořklosti. Všichni jsme někdy viděli rodiny zničené záští, která se předává z generace na generaci. Bratry, kteří se nad rakví jednoho z rodičů ani nepozdraví, protože jsou zatrpklí z minulosti. Zdá se, že je snadnější přimknout se k nenávisti než k lásce. A nenávist je pokladem ďábla, který hnízdí v našich zahořklostech a v našich nevraživostech, které podněcuje k růstu a udržuje, aby všechno pustošil a ničil. A častokrát kvůli maličkostem. A deptá rovněž Boha, který nepřišel odsoudit, nýbrž odpustit. Boha, jenž je s to vystrojit slavnost hříšníkovi, který se přibližuje, a zapomenout všechno.
Když Bůh odpouští, zapomíná všechno zlo, které jsme spáchali. Kdosi řekl, že je to Boží slabost. Nepamatuje si a dovede v těchto případech zapomínat. Bůh zapomíná na ošklivosti mnoha hříšníků, na naše hříchy. Zapomíná a jde dál. Žádá nás jenom: Jednej stejně. Nauč se odpouštět. Nenos s sebou už tento zbytečný kříž nenávisti, zášti a [neříkej:] „to mi zaplatíš!“. Taková slova nejsou křesťanská, ani lidská. Ježíšova velkodušnost nás učí, že pro vstup do nebe musíme odpustit. Ba dokonce říká: „Chodíš na mši?“ – Ano. – „Pokud však jdeš na mši a víš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nejprve se s ním usmiř. Nechoď za mnou s láskou ke Mně v jedné ruce a s nenávistí k bratrovi v druhé.“ Láska vyžaduje důslednost, odpuštění, a to odpuštění srdcem.“
Po svatém přijímání nechal papež František na oltáři vystavenou Svátost oltářní k adoraci. Na závěr Svatý Otec udělil eucharistické požehnání všem, kteří fyzicky nemohou přistoupit k svátosti.
(Zdroj: Vatican News)
(www.cirkev.cz)
