Poselství Svatého otce Františka k postní době 2020

Milé sestry, milí bratři,

i v tomto roce nám Pán dopřává příhodný čas, abychom obnovili své srdce a připravili se na slavení velikého tajemství smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, které je základem křesťanského života, jak osobního, tak komunitárního. Je třeba, abychom se v mysli i v srdci neustále vraceli k tomuto tajemství. Poroste v nás měrou, jakou se necháme zapojit do jeho duchovní dynamiky a jakou svobodně a velkodušně na ně odpovíme.

1. Velikonoční tajemství, základ obrácení

Křesťanská radost tryská z naslouchání a přijetí radostné zvěsti o Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání: kérygmatu. Shrnuje tajemství lásky, která je „velmi reálná, velmi pravdivá, velmi konkrétní, takže nám nabízí vztah upřímného a plodného dialogu“ (František, apošt. exhortace Christus vivit, č. 117. Karmelitánské nakladatelství, Praha, 2019.). Kdo věří v toto poselství, ten odmítá lež, podle které jsme si darovali život sami, zatímco se ve skutečnosti rodí z Otcovy lásky, z jeho rozhodnutí darovat život v hojnosti (srov. Jan 10,10). Pokud však budeme naslouchat svůdnému hlasu „otce lži“ (Jan 8,44), riskujeme, že se propadneme do propasti, kde nic nemá smysl, že zakusíme peklo už tady na zemi, jak to bohužel dosvědčují mnohé dramatické prožitky jednotlivců i společnosti.

V této postní době roku 2020 bych se proto chtěl na každého křesťana obrátit slovy, která jsem napsal mladým lidem v apoštolské exhortaci Christus vivit: „Pohleď na rozepjaté paže ukřižovaného Krista a dovol, ať tě stále znovu zachraňuje. A když přijdeš vyznat své hříchy, pevně věř v jeho milosrdenství, které tě osvobozuje od viny. Kontempluj jeho krev prolitou s tak velikou láskou a nech se jí očistit. Tak budeš moci být vždy jako znovuzrozený“ (č. 123). Ježíšova smrt a jeho zmrtvýchvstání nepatří do minulosti: mocí Ducha Svatého je stále aktuální a skrze víru nám dovoluje hledět na Kristovo tělo a dotýkat se ho v mnoha trpících.

2. Naléhavost obrácení

Prospěje nám porozjímat do větší hloubky o velikonočním tajemství, díky kterému jsme obdrželi Boží milosrdenství. Milosrdenství lze zakusit totiž pouze „tváří v tvář“ ukřižovanému a zmrtvýchvstalému Pánu, „protože on mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20). Jde o dialog od srdce k srdci, od přítele k příteli. V postním čase je proto velice důležitá modlitba. Více než povinnost vyjadřuje modlitba potřebu odpovědět na Boží lásku, která nás stále předchází a povzbuzuje. Křesťan se modlí s vědomím, že je nezaslouženě milován. Modlitba může mít různou formu, ale skutečný smysl má v Božích očích ta, která prolomí tvrdost našeho srdce, aby ho stále intenzivněji obracela k Bohu a k jeho vůli.

V tomto příhodném čase se tedy nechme vést jako Izrael na poušti (srov. Oz 2,16), abychom konečně zaslechli hlas našeho Snoubence a s větší hloubkou a ochotou mu dali v sobě zaznít. Čím více se necháme vtáhnout do jeho slova, tím více se nám podaří zakusit jeho nezištné milosrdenství. Nenechme tedy uplynout toto období nadarmo, kvůli namyšlené iluzi, že snad jsme pánem času i způsobu našeho obrácení k Bohu.

3. Vášnivé Boží rozhodnutí vést dialog se svými dětmi

Pán nám znovu nabízí příhodný čas k našemu obrácení. Nemůžeme to nikdy brát jako samozřejmost. Tato nová šance by v nás měla vyvolat vděk a zbavit nás lhostejnosti. Navzdory zlu, které je mnohdy dramaticky přítomno v našem životě i v životě církve a světa, vyjadřuje tento čas, daný nám pro změnu našeho života, pevné Boží rozhodnutí nepřerušit spásonosný dialog s námi. V Ježíši ukřižovaném, se kterým Bůh „jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha“ (2 Kor 5,21), toto rozhodnutí došlo až k tomu, že na Syna dopadly všechny naše hříchy, až byl postaven „Bůh proti Bohu“, jak řekl papež Benedikt XVI. (Srov. Benedikt XVI., enc. Deus caritas est, č. 12. Nakladatelství Paulínky: Praha, 2012). Vždyť Bůh miluje i své nepřátele (srov. Mt 5,43–48).

Skrze velikonoční tajemství svého Syna chce Bůh navázat dialog s každým člověkem. Nikoli takový, jaký se připisuje Athéňanům, „kteří se ničím jiným nezaměstnávali než tím, co nového by si mohli povědět nebo vyslechnout“ (Sk 17,21). Povídání vycházející z prázdné a povrchní zvědavosti je charakteristické pro světskou tvář každé doby. V naší době se k nám může vloudit i skrze zavádějící používání komunikačních prostředků.

4. Bohatství, které je třeba sdílet, nikoli hromadit pro sebe

Velikonoční tajemství jako střed našeho života znamená soucítit s Kristovými ranami, které jsou přítomné v nevinných obětech válek, v mocichtivém zneužívání života od početí až po stáří, v nejrůznějších formách násilí a přírodních katastrofách, v nespravedlivém rozdělení přírodního a nerostného bohatství, v jakékoli formě obchodu s lidmi, v honbě za ziskem, která se stává formou modloslužby.

I dnes je důležité zvát všechny lidi dobré vůle, aby se dělili o svůj majetek s těmi, kdo almužnu nejvíce potřebují, a měli tak osobní účast na budování spravedlivějšího světa. Sdílení v rámci křesťanské lásky činí člověka více člověkem; hromadění přináší riziko, že se uzavřeme do svého egoismu a staneme se bezcitnými. Můžeme a máme vyjít ze svého egoismu i v rámci ekonomické struktury. Na datum 26. až 28. března postní doby 2020 jsem proto svolal do Assisi mladé ekonomy, podnikatele a change-makers, aby přispěli k vytvoření spravedlivější a inkluzivnější ekonomie ve srovnání se současnou. Jak často opakuje magisterium, politika je významnou podobou lásky (srov. Pius XI., Proslov k FUCI, 18. prosince 1927). Stejně tak bude důležité věnovat se ekonomice v duchu evangelia, který je duchem blahoslavenství.

Pro nadcházející postní dobu prosím o přímluvu Nejsvětější Pannu Marii, abychom přijali výzvu nechat se smířit s Bohem, abychom zaměřili pohled svého srdce na velikonoční tajemství a obrátili se k otevřenému a upřímnému dialogu s Bohem. Budeme se tak moci stát tím, co Kristus říká svým učedníkům: solí země a světlem světa (srov. Mt 5,13–14).

Řím u Sv. Jana Lateránského, v den památky Panny Marie Růžencové 7. října 2019.

FRANTIŠEK

Dnešní odpoledne bude plné masopustního veselí. 🙂

Sv. Valentina si církev připomíná každoročně 14. února. Podle tradice je patronem mladých lidí a zvláště jejich čisté a oddané lásky. K sv. Valentinu se pojí dvojí tradice, a to sice křesťanská a předkřesťanská. Za císaře Claudia II. Gothica (268-270) byl sv. Valentin knězem v Římě. Legenda uvádí, že kněz Valentin tajně sezdával budoucí římské vojáky, protože vojákům bylo v té době císařem zakázáno vstupovat do manželství. Zřejmě odtud pramení vztah k svátku zamilovaných. Rozšířené svatovalentinské oslavy zřejmě pocházejí od svátku biskupa Valentina z Terni, který ovšem není uváděn v martylogiu a žil na počátku 3. století po Kristu. Lze také říci ve společenském kontextu, že se jednalo o křesťanské nahrazení starších pohanských římských slavností. Ty se konaly v antickém Římě 14. února, a byla při nich oslavována bohyně Juno, považovaná za ochránkyni partnerských vztahů v manželství a ochránkyni rodin.

V moderním světě se svatovalentinské oslavy jako svátku zamilovaných rozšířily z anglosaských zemí do celého světa a nabyly různých forem. Pojí se k nim posílání svatovalentinských pohlednic, tzv. „valentinek“. Ty lze vystopovat již od 15. století, kdy takovou zamilovanou „valentinku“ prý manželce z londýnského vězení poslal orleánský vévoda Charles. Tradicí se „valentinky“ staly až v 19. století.

V litoměřické diecézi se nachází poutní kostel sv. Valentina v Novosedlicích, a je jedním z deseti hlavních poutních míst v diecézi s úctou ke svatým. Původní gotický kostel pochází ze 14. století a byl připomínán písemně roku 1384 jako farní kostel. V letech 1710-1711 byl kostel zbarokizován. V letošním roce však v novosedlickém kostele probíhá rozsáhlá stavební rekonstrukce a je pro bohoslužby uzavřen. I když zde tedy letos není poutní mše svatá, můžeme se těšit, že v budoucnu tento poutní kostel se opět zaskví v plné kráse.

Ke svatému Valentinu se však můžeme pomodlit kdekoliv, a těm, kteří se připravují na svátost manželství, či v manželství již žijí, vyprošovat mnoho Božího požehnání.

Zdroje:
Wikipedie
Světci k nám hovoří  
Jaroslav Macek, 950 let litoměřické kapituly, Karmelitánské nakladatelství, 1997

Foto: M. Davídková

(www.dltm.cz)

Světový den nemocných má svůj původ ve zjevení Panny Marie v Lurdech,  kdy 11. února 1858 spatřila čtrnáctiletá Bernadetta Soubirousová ve skalní jeskyni „de Massabielle“ poblíž Lurd ve Francii Pannu Marii. Zjevení se opakovalo do 16. července ještě sedmnáctkrát. K jeskyni, v níž vytryskl pramen vody, přichází od té doby velké množství poutníků, mezi nimi velký počet postižených nejrůznějšími neduhy. Církevně uznaných zázračných uzdravení za prvních sto let od zjevení bylo 58, ale úlevu přinesla tato pouť mnohem většímu počtu lidí. Výzva Matky Boží k pokání probudila v církvi hlubší zájem o modlitbu a službu lásky a podnítila péči o trpící a nemocné. Slavení dnešní památky povolil papež Lev XIII. v roce 1891 a sv. Pius X. ji v roce 1907 rozšířil na celou církev.

V litoměřické diecézi, tak jako i v jiných diecézích po celém světě, se konají modlitby za nemocné, zdravotní personál a všechny, kdo se o nemocné starají. V nemoci lidé prožívají svou účast na Kristově kříži a jejich utrpení pak může dávat smysl. Sv. Jan Pavel II. k tomu říká: „Prostému lidskému pohledu se bolest a nemoc mohou jevit jako absurdní skutečnosti: když se ale člověk dá osvítit světlem evangelia, dokáže vyhmátnout její hluboký spásonosný význam.“

Ať tedy Kristus dá pocítit všem nemocným a trpícím, že je s nimi a ví o nich, a přímluva Panny Marie ať je provází, zvláště v den připomínky lurdského zjevení.

(www.dltm.cz)