„Dejme v sobě prostor Božímu Slovu“ připomněl papež František u příležitosti neděle Božího slova

Ve své homilii komentoval Petrův nástupce dnešní evangelium (Mt 4,12-23), které podává začátek Ježíšovy veřejné činnosti, a věnuje se třem bodům, totiž jak, kde a komu začal Ježíš hlásat, že se přiblížilo nebeské království. 

»Ježíš začal hlásat« (Mt 4,17). Takto uvádí evangelista Matouš Ježíšovu veřejnou službu. Ježíš, který je Slovem Božím, přišel, aby k nám promluvil svými slovy a svým životem. Tuto první Neděli Božího slova se vydáváme k počátkům jeho hlásání, k pramenům Slova života. Pomůže nám v tom dnešní evangelium (Mt 4,12-23), které podává jak, kde a komu začal Ježíš hlásat.

1. Jak začal? Velmi jednoduchou větou: »Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království« (v.17). Toto je základ všech jeho promluv, totiž sdělení, že nebeské království se přiblížilo. Co to znamená? Nebeským královstvím se rozumí Boží království, totiž způsob Božího kralování, vztahování se k nám. Ježíš nám nyní říká, že se nebeské království přiblížilo a že Bůh je blízko. To je první novost, první poselství: Bůh není daleko. Ten kdo přebývá v nebesích, sestoupil na zem, stal se člověkem. Odňal zábrany, zrušil distance. Nestalo se tak naší zásluhou. On sestoupil a vyšel nám vstříc. Bůh má od začátku ve zvyku být svému lidu nablízku. Již ve Starém zákoně stojí: »Kde je národ, jemuž by byli bohové tak nablízku, jako je Hospodin, náš Bůh« (Dt 4,7). A tuto blízkost ztělesňuje Ježíš.

Je to poselství radosti: Bůh nás přišel osobně navštívit, stal se člověkem. Nepřijal naše lidství z pocitu odpovědnosti, nýbrž z lásky. Z lásky si bere naše lidství, neboť je miluje. Bůh si vzal naše lidství, protože nás má rád a zdarma nám chce dát spásu, kterou nemůžeme dát sami sobě. Touží být s námi, obdarovat nás krásou života, pokojem srdce a radostí z toho, že nám bylo odpuštěno a že  jsme milováni.

Potom pochopíme bezprostřední Ježíšovu výzvu „obraťte se“ či „změňte život“. Změňte život, protože začal nový způsob života. Skončil čas žití pro sebe a začalo žití s Bohem a pro Boha, s druhými a pro druhé, s láskou a z lásky. Ježíš dnes opakuje také tobě: „Odvahu, jsem ti nablízku, udělej mi místo a tvůj život se změní!“ Ježíš klepe na dveře. K tomu ti Pán dává svoje slovo, abys je přijal jako milostný dopis, který ti napsal, a pocítil tak, že je s tebou. Jeho slovo nás utěšuje a povzbuzuje. Zároveň nabádá k obrácení, otřásá námi, zbavuje nás sobeckého ochrnutí. Jeho slovo má totiž moc život změnit a umožnit nám přejít ze tmy k životu. Taková je síla Jeho slova.

2. Podíváme-li se, kde začal Ježíš hlásat, zjistíme, že to bylo právě v krajích považovaných za „temné“. První čtení a evangelium mluví o těch, kteří »žijí v temnotě«, totiž o obyvatelích »země Zabulonovy a země Neftalimovy, u moře, za Jordánem, v pohanské Galilei« (Mt 4,15-16; srov. Iz 8,23-9,1). Pohanská Galilea je krajem, kde Ježíš začal kázat, a nazývala se tak proto, že tam žily různé národy; byla skutečnou směsicí národů, jazyků a kultur. Byla to Mořská cesta, představující křižovatku. Žili tam tybáři, obchodníci a cizinci, a zajisté nebyla místem náboženské čistoty vyvoleného lidu. A přece Ježíš začal tam odtud, nikoli na nádvoří Jeruzalémského chrámu, nýbrž na opačném konci země, v pohanské Galileji, v pohraničí. Začal na periferii.

Můžeme se z toho poučit: Slovo, které zachraňuje, nevyhledává chráněná, sterilizovaná a bezpečná místa. Vstupuje do našich složitostí, do našich temnot. Stejně jako tehdy přeje si Bůh také dnes navštěvovat místa, kam si myslíme, že nechodí. Kolikrát jsme to ovšem my, kteří mu zavíráme dveře a raději skrýváme svoje zmatky, chmury a obojakosti. Zapečetíme je v sobě, když jdeme k Pánu s nějakou formální modlitbou, a dáváme si pozor, aby naším nitrem neotřásla Jeho pravda. To je skrytá přetvářka. Avšak Ježíš, jak říká dnešní evangelium, »chodil po celé Galileji […] hlásal evangelium o Božím království a uzdravoval mezi lidem každou nemoc« (v.23). Prošel celý tento různorodý a komplikovaný kraj. Stejně tak nemá strach zkoumat naše srdce, naše nejneschůdnější a nejsvízelnější místa. Ví, že nás uzdraví pouze odpuštěním. Pouze Jeho přítomnost nás promění, pouze Jeho slovo nás obnoví. Jeho, který prošel Mořskou cestu, uveďme na křivolaké stezky, které máme ve svém nitru, nechceme je vidět nebo je skrýváme. Nechejme tam vstoupit Jeho slovo, které je »plné života a síly, […] a pronáší soud nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími« (Žid 4,12).

3. A nakonec: ke komu začal Ježíš mluvit? Evangelium říká, že »když se ubíral podél Galilejského moře, uviděl dva bratry […] jak vrhají do moře sítě, byli totiž rybáři. Řekl jim: Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí« (Mt 4,18-19). Prvními adresáty povolání byli rybáři, nikoli lidé vybraní pečlivě na základě svých schopností anebo zbožní, kteří pobývali na modlitbách v chrámu, zatímco běžní lidé pracovali.

Všimněme si, co jim Ježíš řekl: udělám z vás rybáře lidí. Mluví k rybářům a používá slovníku, kterému rozumějí. Skrze jejich život je přitahuje, povolává je tam, kde jsou, a takové, jakými jsou, aby je zapojil do Svého poslání. »Oni hned nechali sítě a následovali ho« (v.20). Proč hned ? Jednoduše proto, že pocítili přitažlivost. Nebyli pohotoví a připravení proto, že obdrželi příkaz, nýbrž proto, že je přitáhla láska. K následování Ježíše nestačí dobré závazky, je zapotřebí denně vnímat Jeho povolání. Pouze On, který nás zná a miluje až do dna, umožní nám vyplout na širé moře života. Jako to učinil s těmi učedníky, kteří mu naslouchali.

Proto potřebujeme Jeho slovo, abychom uprostřed tisícera každodenních slov naslouchali onomu jedinému Slovu, které k nám nepromlouvá o věcech, nýbrž o životě.

Drazí bratři a sestry, dejme v sobě prostor Božímu slovu! Přečtěme si každý den nějaký verš z Bible. Začněme evangeliem, mějme jej otevřené na nočním stolku, nosme jej s sebou v kapse či tašce, v mobilu, nechme se jím každý den inspirovat. A objevíme, že Bůh je blízko, osvěcuje naše temnoty a s láskou nás vede po širém moři života.

_{(Zdroj: Vatican News, přeložil Milan Glaser)}

(www.cirkev.cz)

Papež František: Naší povinností je plnit přednostní přání Boha spasit všechny

Ekumenické bohoslužby, které předsedal římský biskup František, se účastnili představitelé různých nekatolických církví a církevních společenství, přítomných v Římě. Papež kázal na čtení ze Skutků apoštolů (27,18-21. 27-29. 33-44; 28, 1-2. 7-10) popisující  ztroskotání lodě,  jež převáží vězněného Pavla, u břehů Malty a vlídné přijetí obyvateli tohoto ostrova.

Na palubě lodi, která přepravuje uvězněného Pavla do Říma, jsou tři skupiny lidí. Nejpočetnější tvoří vojácí, podřízení setníkovi. Potom námořníci, na nichž je během plavby přirozeně závislá celá posádka. A nakonec ti nejslabší a nejvíce zranitelní, totiž vězňové.

Když loď, která je několik dní zmítána bouří, najede na mělčinu u břehů Malty, vojáci chtějí nejprve usmrtit vězně, aby se ubezpečili, že žádný neuteče, ale zadrží je setník, který chce zachránit Pavla. Ačkoli byl totiž jedním z těch nejslabších, poskytnul Pavel celé osádce něco důležitého. Když všichni ztráceli naději na přežití, apoštol jim sděluje nečekané poselství naděje. Anděl ho totiž ujistil slovy: »Neboj se Pavle! Bůh ti daroval všechny, kdo jsou na lodi s tebou« (Sk 27,24).

Ukáže se, že Pavlova důvěra je opodstatněná. Všichni pasažéři se zachrání, a když přistanou na Maltě, dostane se jim od obyvatel ostrova laskavého a vlídného přijetí. Tato důležitá podrobnost byla vzata jako téma Týdne modliteb, který dnes končí.

Drazí bratři a sestry, toto vyprávění ze Skutků apoštolů se týká také naší ekumenické cesty, směřující k oné jednotě, kterou si vroucně přeje Bůh. Nejprve nám říká, že ti, kdo jsou slabí a zranitelní – ačkoli materiálně nemají mnoho co nabídnout, ale spatřují svoje bohatství v Bohu – mohou přinášet cenné poselství prospěšné všem. Pomysleme na křesťanské obce. I ty, které jsou v očích světa nejmenší a nejméně významné, pokud mají zkušenost Ducha svatého, prožívají lásku k Bohu a bližnímu, nabízejí poselství  celé lidské rodině. Pomysleme na marginalizované a pronásledované křesťanské obce. Stejně jako v epizodě o Pavlově ztroskotání přinášejí to nejdůležitější poselství spásy nezřídka ti nejslabší. Tak se to zalíbilo Bohu, totiž zachránit nás nikoli světskou mocí, nýbrž slabostí kříže (srov. 1 Kor 1,20-25). Jako Ježíšovi učedníci se tedy máme mít na pozoru, abychom se nedali svést světskou logikou, nýbrž naslouchali spíše těm nepatrným a chudým, neboť Bůh svoje vzkazy rád posílá jejich prostřednictvím. Jsou totiž nejvíce podobni Jeho Synu, který se stal člověkem.

Toto vyprávění ze Skutků nám připomíná druhý aspekt: Boží prioritou je spása všech. Jak praví anděl Pavlovi: »Bůh ti daroval všechny, kdo jsou na lodi s tebou«. To zdůrazňuje Pavel. I my máme zapotřebí si to zopakovat. Je naší povinností naplnit přednostní přání Boha, který – jak píše samotný Pavel – »chce, aby se všichni lidé zachránili« (1 Tim 2,4).

Je to pozvání, abychom se nezaobírali výlučně svými komunitami, nýbrž otevřeli se dobru všech, všeobecnému pohledu Boha, který se vtělil, aby obejmul celý lidský rod, zemřel a vstal z mrtvých pro spásu všech. Pokud se s Jeho milostí připodobníme Jeho vidění, budeme moci překonat svá rozdělení. V Pavlově ztroskotání každý přispívá ke spáse všech: setník přijme důležitá rozhodnutí, námořníci zužitkují svoje znalosti a schopnosti, apoštol dodává odvahu těm, kdo ztrácejí naději. Každá křesťanská komunita má ze svých darů co nabídnout druhým. Čím více budeme hledět za svoje partikulární zájmy a překonávat dědictví minulosti v touze společně dosáhnout přístavu, tím spontánněji budeme tyto dary rozpoznávat, přijímat a sdílet.

A přistupme ke třetímu aspektu, který byl jádrem tohoto Týdne modliteb, totiž pohostinnost. Svatý Lukáš v poslední kapitole Skutků apoštolů říká o obyvatelích Malty, že se »chovali mimořádně laskavě« či »neobyčejně přívětivě« (Sk 28,2). Oheň rozdělaný na břehu pro ztroskotance je krásným symbolem lidského tepla, kterého se jim nečekaně dostalo. Také vladař ostrova prokázal svoji vlídnost a pohostinnost Pavlovi, který se odvděčil uzdravením jeho otce a mnoha dalších nemocných (srov. vv. 7-9). A nakonec, když apoštol a ti, kdo byli s ním, odplouvají do Itálie, Malťané jim dali vše, co potřebovali (v.10).

Z tohoto Týdne modliteb bychom se chtěli naučit větší pohostinnosti, především mezi námi křesťany i mezi bratry různých vyznání. Naši staří nás učili příkladem, když totiž   v křesťanském domě bylo u stolu vždycky prostřeno pro pocestného či potřebného, který by zaklepal. V klášterech je host vždycky přijímán s velikou úctou jako by to byl samotný Kristus.  Neztrácejme, leč spíše oživujme tyto zdravé evangelní zvyky!

Drazí bratři a sestry, s těmito pocity srdečně a bratrsky zdravím Jeho eminenci, metropolitu Gennadia, představitele ekumenického patriarchátu, Jeho Milost Ian Ernesta, osobního představitele canterburského arcisbiskupa v Římě a všechny představitele zde přítomných církví a církevních společenství. Zdravím také studenty z Ecumenical Institut of  Bossey, kteří jsou na návštěvě Říma, aby prohloubili svoje znalosti o katolické církvi, a mladé pravoslavné a východní stipendisty Komise pro kulturní spolupráci s pravoslavnými církvemi při Papežské radě pro podporu jednoty křesťanů, jež zdravím a jimž děkuji. Společně a neúnavně se nadále modleme k Bohu za dar plné jednoty mezi sebou.

_{(Zdroj: Vatican News, přeložil Milan Glaser)}

www.cirkev.cz

Papež František připomněl motto Týdne modliteb za jednotu křesťanů

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Dnešní katecheze je sladěna s Týdnem modliteb za jednotu křesťanů. Jeho letošním tématem je pohostinnost  a připravily jej komunity na ostrovech Malta a Gozo na základě úryvku z knihy Skutků apoštolů, popisujícího pohostinnost, kterou svatému Pavlovi a jeho druhům po ztroskotání jejich lodi poskytli obyvatelé Malty. Právě o této epizodě jsem mluvil v katechezi před dvěma týdny.

Vraťme se tedy znovu k dramatické zkušenosti onoho ztroskotání. Loď, kterou cestuje Pavel, se ocitá v moci živlů. Jsou dva týdny unášeni mořem, a poněvadž není vidět slunce ani hvězdy, posádka je dezorientovaná a loď zbloudí. Zdola na ně prudce doráží vlnobití a proto se obávají, že loď nárazy vln nevydrží a rozlomí se. Shora větrné poryvy a průtrž mračen. Síly moře a bouře jsou děsivě mocné a lhostejné k posádce, kterou tvořilo více než 260 osob!

Avšak Pavel, který ví, že tomu tak není, promluví. Víra mu říká, že jeho život má v rukou Bůh, který vzkřísil Ježíše z mrtvých a poslal Pavla hlásat evangelium až na konec země. Jeho víra mu říká, že Bůh, zjevený Ježíšem, je také laskavý Otec. Pavel, inspirován vírou, se proto obrátí ke svým druhům na lodi, kterým oznámí, že Bůh nedovolí, aby jim byl zkřiven vlas na hlavě.

Toto proroctví se splní, když jejich loď uvízne na březích Malty a celá posádka se ve zdraví zachrání na pevnině. A tady prožijí něco nového. Narozdíl od prudkého zmítání na rozbouřeném moři se jim od obyvatel ostrova dostane mimořádně lidského přijetí. Tito – pro ně cizí – lidé jsou k jejich potřebám neobyčejně vnímaví. Rozdělají oheň, aby se zahřáli, a poskytnou jim útočiště před deštěm i jídlo. Třebaže dosud neznají Kristovu dobrou zvěst, konkrétně prokazují Boží lásku laskavými skutky. Spontánní pohostinnost a starostlivá péče skutečně nějak sdělují Boží lásku. A pohostinnost ostrovanů z Malty je odměněna zázračnými uzdraveními, která na tomto ostrově učinil Bůh skrze Pavla. Malťané se tedy stali znamením Boží prozřetelnosti pro apoštola, který byl zase svědkem milosrdné Boží lásky vůči nim.

Drazí, pohostinnost je důležitá a také ekumenická ctnost. Předpokládá především uznání, že druzí křesťané jsou opravdu našimi bratry a sestrami v Kristu. Jsme bratři. Někdo řekne: Ten je protestant, ten pravoslavný… Ano, ale v Kristu jsme bratři. Nejde o jednosměrný úkon velkodušnosti, protože když hostíme druhé křesťany, přijímáme je jako dar, kterého se dostává nám. Jako tito dobří Malťané jsme odměňováni, protože dostáváme to, co v našich bratřích a sestrách zasel Duch svatý a co se stává darem i pro nás, neboť Duch svatý rozsévá milosti všude.  Přijímat křesťany odlišné tradice znamená především ukazovat jim Boží lásku, protože jsou Božími dětmi – našimi bratry – a znamená to také přijímat to, co v jejich životě učinil Bůh. Ekumenická pohostinnost vyžaduje ochotu naslouchat druhým, věnovat pozornost osobním příběhům jejich víry i dějinám společenství jejich víry, majících jinou tradici než je ta naše. Ekumenická pohostinnost obnáší touhu poznat zkušenost, kterou mají s Bohem jiní křesťané, a očekávat přijetí duchovních darů z toho plynoucích. A toto je milost, tento objev je milost. Myslím na minulé doby kupříkladu v mojí vlasti, kdy přišli evangelikální misionáři, a skupinka katolíků šla podpálit jejich stany. To není křesťanské! Jsme bratři, všichni jsme bratři a máme být jedni ke druhým pohostinní.

Moře, kde ztroskotal Pavel a jeho druhové, je i dnes pro cestující životu nebezpečné. Na celém světě podnikají migrující muži a ženy riskantní cesty, aby uprchli před násilím, válkami a chudobou. Jako Pavel a jeho druhové zakoušejí lhostejnou nevraživost pouště, řek i moří. Často jim nedovolí se vylodit v přístavech, ale někdy také narážejí na mnohem větší lidskou nevraživost. Jsou dnes vykořisťováni zločinnými obchodníky a někteří vládci je dnes pokládají za pouhá čísla a ohrožení; někdy je nepohostinnost jako vlna vrhá do chudoby či nebezpečí, před nimiž utíkali.

My jako křesťané se musíme společně snažit ukazovat migrantům Boží lásku, zjevenou Ježíšem Kristem. Můžeme a máme dosvědčovat, že neexistuje pouze nepřátelství a lhostejnost, ale že je každý člověk v Boží očích drahocenný a Bohem milovaný. Rozdělení, jež mezi námi dosud existují, nám brání být plně znamením Boží lásky. Společné nasazení za ekumenickou pohostinnost zejména vůči těm, jejichž život je nejvíce ohrožen, z nás křesťanů – protestantů, pravoslavných, katolíků a všech křesťanů – učiní lepší lidi, lepší učedníky i jednotnější křesťanský lid. A více nás přiblíží k jednotě, která je pro nás Boží vůlí.

V závěru generální audience připomněl papež František také nadcházející nový lunární rok, který budou 25. ledna v zemích Dálného východu a v různých částech světa slavit miliony lidí.

„Srdečně je zdravím a přeji zejména rodinám, aby byly místem výchovy ke ctnostem pohostinnosti, moudrosti, úcty ke každému člověku a harmonie se stvořením.

Všechny pak vybízím také k modlitbě za mír, dialog a solidaritu mezi národy – dary, které dnešní svět potřebuje více než kdy jindy.“

Po společné modlitbě Otče náš Petrův nástupce všem požehnal.

_{Zdroj: Vatican News, přeložil Milan Glaser}

(www.cirkev.cz)

Na Svatém Kopečku u Olomouce končí rozsáhlá rekonstrukce, která nádherným způsobem zkrášlí toto významné poutní místo. Otec Bernard se už této radosti na zemi nedočkal…

https://ct24.ceskatelevize.cz/3036691-zive-konci-oprava-baziliky-na-svatem-kopecku-otevrou-se-i-doposud-nepristupne-casti

Svatý Kopeček u Olomouce