Páteční večery byly v děkanském kostele sv. Maří Magdaleny zpestřeny tak, že ve zcela zaplněném chrámu na kazatelnu vystoupil dominikán P. Metoděj Habáň s postní promluvou trvající téměř hodinu, následovala pobožnost křížové cesty a závěr patřil mši svaté. Po celou tu dobu byly místní zpovědnice obleženy kajícníky. Domů jsme odcházeli po dvou hodinách.

Jako dítě a ani jako mladý kluk jsem nikdy nepociťoval únavu či jakoukoliv časovou újmu. Domnívám se, že ani ostatní účastníci těchto postních pátků nebyli rozladěni. Po dalších letech a po svých vlastních pokusech o podobný postní páteční program jsem začínal chápat, že pobývat v kostele delší dobu musí mít vážný důvod. Nenapodobitelný dominikánský kazatel Habáň tehdy totiž nejen kázal, ale promlouval od srdce k srdci inteligentním způsobem o skutečnostech, které jemu samému byly díky studiu a meditacím vlastní, hýbaly jeho vlastním životem, ale i lidskými dějinami a hýbají dosud všemi těmi, kterým o něco jde.

Jaké jsou to skutečnosti? Ony postní pátky nemohly pominout základní prvky Kristovy oběti a smrti, znamenající rozhodující zlom v životech lidí, aby pak Ježíšovo zmrtvýchvstání bylo chápáno jako nová perspektiva nabídnutá lidstvu. Nevzpomínám si, že by P. Habáň k opravdovosti křesťanského života burcoval nás, své posluchače, metodou napřaženého biče nebo vytaseného meče. Vrývalo se mi do paměti, že hřích není jen jakýmsi skoro zanedbatelným problémem, ale ranou do Kristova těla, bez ohledu na to, je-li to dýka nebo špendlík. Každé zranění bolí. Jevilo se mi čím dál zřejmější, že Ježíš nás hříšníky má stejně rád, a to velmi rád, i kdybychom se mu jakkoliv zatoulali. Dobře ví, kde nás má hledat, a to nikoliv s klackem v ruce, ale s otevřenou náručí.

Dodatečně mi bylo stále jasnější, že každý hříšník má vždy před Božím Synem šanci, protože on nepřišel, aby odsuzoval, ale aby zachraňoval. Prostě že lékaře především potřebují nemocní. A pochopit, že existuje i vážná nemoc hříchu, je současně prozřít k akutnímu hledání lékaře lékařů, zachránce zachránců, Spasitele a Přítele lidských duší, který byl ochoten se vydat pro naše dobro za jakoukoliv cenu a jehož vřelý zájem o nás stále trvá.

Na postní kázání navazovala pobožnost křížové cesty, tak blízká každému upřímně smýšlejícímu křesťanovi. V ní se nechce naturalisticky ukazovat prolévaná Ježíšova krev, ale statečnost a hodnota tiché oběti, pro kterou se Ježíš rozhodl svobodně, kvůli nám. V životech lidí – křesťany nevyjímaje – je mnoho bolestí a ran. Kéž by byly proměňovány ve smírné oběti za druhé! Dostaly by tak smysl.

Večerní postní pátek vrcholil mší svatou. Jak jinak! Ti, kteří byli Ježíšem poučeni a ve víře povzbuzeni tak, že jim byla srozumitelnější hodnota smírné oběti podle Kristova vzoru, a setrvali s Ním delší čas, potřebují být pohoštěni: čím lepším než eucharistií.

Mnohem později se na rádiových vlnách každý pátek, nejen v postní době, objevil hlas podobně zdatného a inteligentního kazatele, navíc mile vtipného: jezuity P. Tomáše Špidlíka. Při poslechu jsem zapátral v paměti a vzpomínkách na dětská léta. Něco mi to připomínalo… a vybavil se mi právě P. Habáň. Nyní vím, že víra je z hlásání. Účinně působí na roztěkané dětské ministranty, stejně jako na dospělé a vážené katolíky. Za jednoho předpokladu: kazatel musí promlouvat věrohodně, zasvěceně. Díky Bohu, že naše katolické církevní společenství mělo jak P. Habáně, tak P. Špidlíka mezi sebou.

Jan Baxant, biskup litoměřický

POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE K POSTNÍ DOBĚ 2019

„Vždyť tvorstvo v očekávání touží po zjevení Božích synů.“ (Řím 8,19)

Drazí bratři a sestry!

Prostřednictvím Matky církve nám Bůh každý rok „dává připravovat se ve zbožnosti a horlivé lásce na slavnost velikonočních tajemství (…) v nichž rosteme k plnosti synovství skrze našeho Pána Ježíše Krista“ (srov. První preface postní). Tak můžeme kráčet od jedněch Velikonoc ke druhým směrem k naplnění spásy, kterou jsme již získali díky Kristovu velikonočnímu tajemství, „neboť naše spása je předmětem naděje“ (Řím8,24). Tajemství spásy v nás během našeho pozemského života už působí a je dynamickým procesem, který zahrnuje také dějiny všeho stvoření. Svatý Pavel dokonce říká: „Vždyť tvorstvo v očekávání touží po zjevení Božích synů“ (Řím 8,19). V této perspektivě bych chtěl nabídnout několik podnětů k úvaze, jež by nás během nastávající postní doby doprovázela na naší cestě ke konverzi.

1. Spása stvoření

Slavení velikonočního tridua Kristova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, vrchol liturgického roku, nás pokaždé vyzývá, abychom prožívali přípravu na ně s vědomím, že naše připodobnění Kristu (srov. Řím8,29) je nedocenitelným darem Božího milosrdenství.

Pokud člověk žije jako dítě Boží, pokud žije jako člověk vykoupený, pokud se nechává vést Duchem Svatým (srov. Řím8,14) a dokáže poznávat a uvádět do praxe Boží zákon, počínaje zákonem vepsaným do jeho srdce a do přírody, pak koná dobro i pro stvořenía spolupracuje na jeho vykoupení. Proto si stvoření, jak říká svatý Pavel, toužebně přeje, aby se projevily Boží děti, tedy aby ti, kdo se těší z milosti Ježíšova velikonočního tajemství, naplno prožívali jeho plody, jež mají dosáhnout své plné zralosti vykoupením samotného lidského těla. Když Kristova láska promění život svatých – ducha, duši i tělo – oni vzdávají Bohu chválu a modlitbou, kontemplací a uměním do ní zapojují i tvory, jak to podivuhodně ukazuje Píseň bratra sluncesv. Františka z Assisi (srov. encyklika Laudato si’, 87). Avšak harmonie vytvořená vykoupením je na tomto světě stále ještě ohrožována negativní silou hříchu a smrti.

2. Zničující síla hříchu

Když totiž nežijeme jako Boží děti, často se chováme vůči bližnímu i vůči ostatním tvorům – ale také vůči sobě – zničujícím způsobem a více či méně vědomě akceptujeme, že je můžeme využívat ke svému potěšení. Převládající nestřídmost pak vede k životnímu stylu, který překračuje hranice respektu k našemu lidství i k přírodě. Řídíme se neovladatelnými touhami, které jsou v Knize moudrostipřipisovány bezbožníkům, anebo těm, kdo při svém konání nedbají na Boha ani na budoucí naději (srov. 2,1-11). Pokud nejsme trvale zaměřeni na Velikonoce, na horizont Zmrtvýchvstání, je jasné, že se nakonec prosadí logika mít všechno hneda mít stále více.

Víme, že příčinou všeho zla je hřích. Od chvíle, kdy se mezi lidmi objevil, přerušil naše spojení s Bohem, s ostatními lidmi i se stvořením, s nímž jsme spjati především prostřednictvím svého těla. Jakmile se přerušilo spojení s Bohem, byl narušen i harmonický vztah lidských bytostí s prostředím, v němž jsme povoláni žít, a zahrada se proměnila v poušť (srov. Gen 3,17-18). V důsledku hříchu se člověk považuje vůči stvoření za boha, cítí se být jeho naprostým pánem a neužívá jej pro cíle stanovené Stvořitelem, ale k vlastnímu zájmu, na úkor stvoření a druhých lidí.

Když opustíme zákon Boží, zákon lásky, prosadí se zákon silnějšího proti slabšímu. Hřích, který sídlí v srdci člověka (srov. Mk 7,20-23) a projevuje se jako nenasytnost, touha po přehnaném blahobytu, nezájem o dobro druhých a často i o své vlastní, vede k vykořisťování tvorstva, lidí a životního prostředí s nenasytnou chtivostí, jež považuje každé přání za právo a dříve či později zničí i toho, kdo je jí ovládán.

3. Ozdravná síla pokání a odpuštění

Tvorstvo proto naléhavě potřebuje, aby se ukázali Boží synové a dcery, kteří by se stali „novým stvořením“: „Je-li tedy někdo v Kristu, je novým stvořením: to staré zaniklo, je zde to nové“ (2 Kor 5,17). Tím, že se oni projeví, i samotné stvoření může „slavit Velikonoce“; může se otevřít novým nebesům a nové zemi (srov. Zj 21,1). Jít směrem k Velikonocům znamená obnovu naší tváře a našeho srdce křesťanů skrze pokání, konverzi a odpuštění, abychom mohli prožívat celé bohatství milosti velikonočního tajemství.

Tato „netrpělivost“ a očekávání tvorstva dojdou svého naplnění, až se projeví Boží děti, tedy až křesťané a všichni lidé s rozhodností podstoupí „námahu“ konverze. Celé stvoření je spolu s námi povoláno, aby „i ono bylo osvobozeno od poroby porušenosti a vešlo pak do svobody a slávy Božích dětí“ (Řím 8,21). Postní doba je svátostným znamením této konverze. Vyzývá křesťany, aby s větší intenzitou a konkrétností vtělovali velikonoční tajemství do svého osobního, rodinného a společenského života, zvláště za pomoci postu, modlitby a almužny.

Postit seznamená učit se proměňovat svůj postoj k ostatním lidem a tvorům: přecházet od pokušení všechno „pohlcovat“, abychom nasytili svou chamtivost, ke schopnosti trpět z lásky, která může naplnit každou prázdnotu našeho srdce. Modlit se, abychom se dokázali zříkat modloslužebnictví a pocitu soběstačnosti svého já a abychom prohlásili, že potřebujeme Pána a jeho milosrdenství. Dávat almužnu, abychom se zbavili pošetilosti, že můžeme žít a shromažďovat všechno pro sebe s iluzí zabezpečit se pro budoucnost, která nám nepatří. Tak budeme nacházet radost z plánu, který Bůh vložil do stvoření i do našeho srdce, plánu, jenž znamená milovat jeho, své bratry i celý svět a v této lásce nacházet pravé štěstí.

Drazí bratři a sestry, „postní doba“ Božího Syna spočívala v tom, že vstoupil napoušťstvoření, aby se znovu stala onou zahradou společenstvís Bohem, jakou byla před prvotním hříchem (srov. Mk 1,12-13; Iz 51,3). Kéž během naší postní doby projdeme stejnou cestou, abychom přinesli Kristovu naději také tvorstvu, které doufá „že i ono bude osvobozeno od poroby porušenosti a vejde pak do svobody a slávy Božích dětí“ (Řím 8,21). Nedopusťme, aby tato příznivá doba uplynula bez užitku! Prosme Boha, aby nám pomohl vydat se na cestu pravé konverze. Zanechme sobectví, nehleďme jen na sebe samotné a obraťme se k Ježíšovým Velikonocům; staňme se bližními pro bratry a sestry v těžkostech a sdílejme s nimi svá duchovní i hmotná dobra. Když takto konkrétně přijmeme do svého života Kristovo vítězství nad hříchem a nad smrtí, budeme na celé stvoření přitahovat jeho proměňující sílu.

Vatikán, 4. října 2018,
slavnost svatého Františka z Assisi

(www.cirkev.cz)