Nejnovější příspěvky
Lev XIV.: Přišel jsem, abych svěřil svou službu pod Mariinu ochranu
Lev XIV.: Přišel jsem, abych svěřil svou službu pod Mariinu ochranu
PASTORAČNÍ NÁVŠTĚVA PAPEŽE LVA XIV. V POMPEJÍCH A NEAPOLI
Homilie Svatého otce
8. května 2026 Pompeje, Piazza del Santuario
Drazí bratři a sestry,
„Velebí má duše Hospodina.“ Tato slova, kterými jsme odpověděli na první čtení, vyvěrají ze srdce Panny Marie, když představuje Alžbětě plod svého života, Ježíše, Spasitele. O Kristu budou po ní zpívat Zachariáš, otec Jana Křtitele, a starý Simeon. Tyto tři chvalozpěvy udávají rytmus každodenní chvále církve při liturgii hodin. Jsou pohledem starodávného Izraele, který vidí naplnění jemu daných příslibů; jsou pohledem církve-nevěsty, která se obrací ke svému božskému Snoubenci; implicitně jsou pohledem celého lidstva, které nachází odpověď na svou touhu po spáse.
Před sto padesáti lety dal sv. Bartolo Longo spolu se svou ženou, hraběnkou Mariannou Farnararo De Fusco, základy nejen chrámu, ale celého mariánského města. Položili základní kámen tohoto chrámu na místě, kde erupce Vesuvu v roce 79 po Kr. pod popelem pohřbila a po staletí chránila stopy velké civilizace. Sv. Bartolo tak vyjádřil své vnímání Božího plánu, který sv. Jan Pavel II. později připomenul, když hovořil na tomto místě milosti 7. října 2003 na závěr Roku růžence. S ohledem na třetí tisíciletí a v perspektivě nové evangelizace řekl: „Dnes, stejně jako v dobách starověkých Pompejí, je nutné hlásat Krista společnosti, která se vzdaluje od křesťanských hodnot a přestává na ně pamatovat.“
Přesně před rokem, když mi byla svěřena služba Petrova nástupce, byl to den Prosby k Panně Marii Růžencové z Pompejí. Proto jsem tedy musel přijít sem, abych svěřil svou službu pod ochranu Panny Marie. Volba jména Lev mě potom uvádí do šlépějí Lva XIII., který se kromě jiného zasloužil o rozvoj bohaté nauky o modlitbě růžence. K tomu všemu se přidává nedávné svatořečení sv. Bartola Longa, apoštola růžence. Tento kontext nám poskytuje klíč k úvahám nad Božím slovem, které jsme právě slyšeli.
Evangelium Zvěstování nás uvádí do okamžiku, kdy se Boží Slovo stalo tělem v Mariině lůně. Z tohoto lůna vyzařuje Světlo, které dává plný smysl dějinám a světu. Pozdrav, kterým se anděl Gabriel obrací k Panně Marii, je pozváním k radosti: „Buď zdráva, milostiplná“ (Lk 1,28; srov. Sof 3,14). Ano, pozdrav „zdrávas Maria“ je pozváním k radosti: říká Marii a skrze ni i nám všem, že na trosky našeho lidství, které je zkoušeno hříchem, a proto je vždy náchylné k provinění, zvůli a válkám, sestoupilo Boží pohlazení, pohlazení milosrdenství, které v Ježíši nabývá lidskou tvář. Maria se tak stává Matkou milosrdenství. Učednicí Slova a nástrojem jeho vtělení. Zjevuje se jako skutečně milostiplná. Všechno v ní je milost! Tím, že nabízí Slovu vlastní tělo, je, jak tomu učí druhý vatikánský koncil s odkazem na sv. Augustina, „dokonce matka (Kristových) údů (…), poněvadž svou láskou spolupracovala, aby se zrodili v církvi věřící, kteří jsou údy té hlavy“ (Dogmatická konstituce Lumen gentium, 53; srov. sv. Augustin, De S. Virginitate, 6). V Mariině „zde jsem“ se nerodí jen Ježíš, ale také církev, a Marie se stává jak Matkou Boží – Theotokos – tak Matkou církve.
Je to velké tajemství! Všechno se děje mocí Ducha svatého, který zastínil Marii a učinil její panenské lůno plodným. Tento okamžik dějin má krásu a moc, které přitahují srdce a přivádí ho k oné kontemplativní výšině, kde pučí modlitba růžence. Je to modlitba, která vznikala a postupně se rozvíjela v druhém tisíciletí, má své kořeny v dějinách spásy a nachází svou předehru právě v andělském pozdravu Panně Marii. „Zdrávas Maria!“ Opakování této modlitby v růženci je jako ozvěna Gabrielova pozdravu, ozvěna, která naplňuje staletí a vede pohled věřícího člověka k Ježíši, na kterého se dívá očima a srdcem jeho Matky. Ježíš je uctíván, kontemplován a přijímán v každém ze svých tajemství, abychom se sv. Pavlem mohli říci: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Ga 2,19).
Slova „zdrávas Maria“, která se v růženci opakují, jsou vsazená mezi Otčenáš a Sláva Otci, před tím zaznívá Boží slovo. Každé „zdrávas Maria“ je skutkem lásky. Copak není právě pro lásku typické neúnavně opakovat „mám tě rád“? Tento skutek lásky, jak je to krásně vidět na mariánském obraze v tomto kostele, nám dává jakoby po zrnkách růžence vystoupit k Ježíši a přivádí nás k eucharistii, „která je zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“ (Lumen gentium, 11). Sv. Bartolo Longo byl o tom přesvědčen, když napsal: „Eucharistie je živý růženec a všechna tajemství se nacházejí v Nejsvětější svátosti v aktivní a životodárné podobě“ (Růženec a nové Pompeje, 1914, s. 86). Měl pravdu. V eucharistii se všechna tajemství Kristova života nacházejí, takříkajíc, zhuštěna v památce jeho oběti a v jeho reálné přítomnosti. Růženec má mariánskou tvář, ale srdce je christologické a eucharistické (srov. apoštolský list Rosarium Virginis Mariae, 1). Jestliže liturgie hodin udává rytmus okamžikům chvály církve, růženec udává rytmus našemu životu, který neustále přivádí k Ježíši a k eucharistii.
Generace věřících byly utvářeny a chráněny touto modlitbou, která je prostá a lidová, a zároveň navýsost mystická, je pokladnicí té nejpodstatnější křesťanské teologie. Vždyť co je podstatnějšího než Kristova tajemství a jeho svaté jméno vyslovované s něhou Marie, Panny a Matky? V tomto jménu a v žádném jiném můžeme být spaseni (srov. Sk 4,12). Když ho v každém zdrávasu opakujeme, zakoušíme určitým způsobem nazaretský domov, jako bychom znovu naslouchali hlasu Marie a Josefa v těch dlouhých letech, kdy Ježíš žil s nimi. Zakoušíme také večeřadlo, kde apoštolové s Marií očekávali vylití Ducha svatého. Na to nám poukázalo první čtení. Jak si nepředstavit, že v době mezi Nanebevstoupením a Letnicemi se Marie a apoštolové předháněli v připomínání různých okamžiků Ježíšova života? Žádný detail neměl uniknout pozornosti! Všechno si měli zapamatovat, přijmout a napodobovat. Rodí se tak kontemplativní cesta církve, jejíž syntézu, stejně jako liturgický rok, nabízí růženec v každodenní rozjímání svatých tajemství. Růženec je právem považován za souhrn evangelia, který si sv. Jan Pavel II. přál spojit s tajemstvími světla. Tento rozměr byl velmi živý i u sv. Bartola Longa, který poutníkům nabízel hluboká rozjímání, aby modlitbu růžence osvobodil od pokušení mechanického opakování a zajistil jí biblický, christologický a kontemplativní rozměr, který musí být pro růženec charakteristický.
Sestry a bratři, když se růženec takto modlíme, a dovolil bych si říci, že ho také „slavíme“, růženec se přirozeně stane také pramenem lásky. Lásky k Bohu, lásky k bližnímu: dvě strany téže mince, jak nám připomíná druhé čtení z prvního listu svatého Jana, které končí výzvou: „Nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy“ (1 Jan 3,18). Právě proto byl sv. Bartolo Longo apoštolem růžence a zároveň apoštolem lásky. V tomto mariánském městě přijímal sirotky a děti vězňů a ukazoval oživující sílu lásky. Také dnes jsou ti nejmenší a nejslabší zde přijímáni a je jim nabízená péče skrze charitativní službu tohoto poutního místa. Růženec obrací náš pohled k potřebám světa, jak zdůraznil apoštolský list Rosarium Virginis Mariae, ve kterém jsou představeny dvě oblasti, které zůstávají naléhavě aktuální: rodina, která trpí oslabením manželského pouta, a mír, ohrožený mezinárodním napětím a ekonomikou, která upřednostňuje obchod se zbraněmi před úctou k lidskému životu.
Když sv. Jan Pavel II. vyhlásil Rok růžence – příští rok to už bude čtvrt století – chtěl jej zvláštním způsobem vložit pod ochranu Panny Marie Pompejské. Časy se od té doby nezlepšily. Války, které stále probíhají v mnoha regionech světa, vyžadují obnovené úsilí, nejen ekonomické a politické, ale i duchovní a náboženské. Mír se rodí v srdci. Sám papež v říjnu 1986 shromáždil v Assisi představitele hlavních náboženství a vyzval všechny k modlitbě za mír. Při různých příležitostech, včetně těch nedávných, papež František i já, jsme žádali věřící celého světa, aby se modlili na tento úmysl. Nemůžeme se smířit s obrazy smrti, které nám zprávy denně předkládají. Z tohoto poutního místa, jehož průčelí sv. Bartolo Longo pojal jako pomník míru, dnes s vírou pozvedáme svou modlitbu. Ježíš nám řekl, že modlitba vyslovená s vírou může dosáhnout všeho (srov. Mt 21,22). A sv. Bartolo Longo, když myslel na víru Panny Marie, ji nazýval „všemohoucí skrze milost“. Na její přímluvu kéž Bůh pokoje vylije překypující milosrdenství, které se dotkne srdcí, utiší zášť a bratrovražednou nenávist a osvítí ty, kteří mají zvláštní zodpovědnost za vládnutí.
Bratři a sestry, žádná pozemská moc nezachrání svět, ale pouze moc Boží lásky, kterou nám Ježíš, Pán, zjevil a daroval. Věřme v něj, doufejme v něho, následujme ho!
(www.vatican.va/cs)
První rok papeže Lva XIV.: Pontifikát ve znamení výzev k míru a odzbrojení
První rok papeže Lva XIV.: Pontifikát ve znamení výzev k míru a odzbrojení
Přesně před rokem, 8. května 2025, vystoupil nově zvolený papež Lev XIV. na balkon baziliky svatého Petra a pronesl slova, která se stala jedním z hlavních motivů jeho pontifikátu. Během prvního roku v čele katolické církve se k tématu pokoje a míru vracel opakovaně – podle statistik více než čtyřistakrát.
Lev XIV. od počátku zdůrazňuje, že skutečný mír není pouze výsledkem příměří nebo diplomatických dohod. Opakovaně připomíná, že nestačí jen „klid zbraní“, ale že pokoj mezi lidmi musí vyrůstat ze smíření, spravedlnosti a obnovy lidské důstojnosti.
Jedním ze silných obrazů prvního roku pontifikátu se stalo papežovo vánoční poselství Urbi et Orbi, ve kterém citoval izraelského básníka Yehudu Amichaie. Hovořil o „divokém míru“, připomínajícím květinu prorůstající betonem – nenápadně, ale neúnavně. „Ať přijde, protože pole jej potřebuje,“ uvedl tehdy papež Lev XIV. a připomněl, že naděje na smíření nesmí umlknout ani ve světě poznamenaném válkou.
Právě válka a její důsledky se staly jedním z nejvýraznějších témat jeho pontifikátu. Papež opakovaně odsoudil obchod se zbraněmi, rostoucí vojenské výdaje i cynismus těch, které nazývá „vládci války“. Při setkání s organizací ROACO, sdružením podpůrných organizací pro východní církve, upozornil na paradox současného světa: „Peníze, které by mohly sloužit ke stavbě nemocnic a škol, se místo toho používají k ničení těch, které už existují.“
Lev XIV. během prvního roku pontifikátu několikrát připomněl, že válka neznamená jen boj na frontě, ale také hlad, chudobu a utrpení civilistů. Při návštěvě Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) hovořil o lidech, kteří se „živí jen zoufalstvím, slzami a bídou“.
Ve svých homiliích i veřejných vystoupeních papež často připomíná obraz Boha, který se sklání k trpícím. Na Zelený čtvrtek zdůraznil, že Boží velikost se projevuje především službou a blízkostí člověku.
Svatý otec zároveň odmítá představu, že výzvy k míru jsou projevem slabosti. Naopak opakovaně hovoří o „odvaze odzbrojení“ a vyzývá světové lídry, aby hledali jiné cesty než další hromadění zbraní.
Lev XIV. také upozornil na alarmující nárůst světových vojenských výdajů, které podle dostupných údajů dosáhly v roce 2024 rekordních 2,718 bilionu dolarů. Ve svých projevech často varuje, že moderní válka se stále více vzdaluje skutečné zkušenosti lidského utrpení. Drony a nové technologie podle jeho slov vytvářejí iluzi „videohry“, zatímco skutečné oběti konfliktů zůstávají skryté.
Velkou pozornost věnuje papež také vzdělávání, kultuře a sportu jako cestám ke smíření. Italské biskupy vyzval k podpoře „výchovy k nenásilí“ a zdůraznil potřebu nezapomínat na tragické zkušenosti minulého století.
„Jak může po staletích dějin někdo věřit, že válka přináší mír?“ ptal se během setkání s představiteli východních církví.
První rok pontifikátu papeže Lva XIV. ukázal styl, který spojuje důraz na evangelium, blízkost trpícím i výrazné morální výzvy adresované současnému světu. Jeho slova o „odzbrojujícím míru“ se stala jedním z hlavních symbolů nového pontifikátu.
Rok po svém zvolení tak Lev XIV. zůstává papežem, který důsledně připomíná, že skutečný mír nezačíná v mocenských strategiích, ale v proměně lidského srdce.
Zdroj: Vatican News – anglická sekce
(www.cirkev.cz)
