V úterý 4.listopadu byl ve tři hodiny ráno Pánem života povolán na věčnost ve věku 82 let kardinál Dominik Duka OP, emeritní pražský arcibiskup. Pohřební mše svatá se uskuteční v sobotu 15. listopadu v 11.00. v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Kondolenční kniha bude k dispozici od úterý 4. listopadu 12.00 v recepci arcibiskupského paláce.

Životopis kardinála Dominika Duky

Život a služba

Dominik Jaroslav Duka se narodil 26. dubna 1943 v Hradci Králové v rodině vojáka z povolání, který se během druhé světové války zapojil do zahraničního odboje a bojoval v československé armádě ve Velké Británii. Po válce byl pro svou službu na západní frontě vězněn, což poznamenalo i životní dráhu jeho syna.

Vyrůstal v Hradci Králové, kde v roce 1960 maturoval na gymnáziu J. K. Tyla. Kvůli kádrovým překážkám mu nebylo umožněno pokračovat ve studiu, a tak pracoval jako strojní zámečník v hradecké továrně ZVÚ. Po základní vojenské službě (1962–1964) byl v roce 1965 přijat ke studiu teologie na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích.

Dne 5. ledna 1968 tajně vstoupil do Řádu bratří kazatelů – dominikánů, tehdy v Československu zakázaného – a přijal řeholní jméno Dominik. Na kněze byl vysvěcen 22. června 1970 z rukou kardinála Štěpána Trochty. Působil v duchovní správě v pohraničí, v Chlumu svaté Maří, Jáchymově a Nových Mitrovicích.

V roce 1975 mu byl odňat státní souhlas k výkonu duchovní služby a musel nastoupit do civilního zaměstnání ve Škodových závodech v Plzni. Tajně však pokračoval v pastoraci a formaci mladých dominikánů, organizoval skrytá teologická studia a udržoval spojení s dominikány v zahraničí.

Za tuto činnost byl v roce 1981 zatčen a odsouzen za „maření státního dozoru nad církvemi“. Patnáct měsíců strávil ve věznici Plzeň-Bory. Ve vězení se modlil se spoluvězni a povzbuzoval je ve víře.

Po propuštění se znovu zapojil do činnosti řádu a v roce 1986 byl jmenován provinciálem Československé dominikánské provincie, kterou vedl až do roku 1998. Po roce 1989 se zasloužil o obnovu dominikánského života v Československu a později i v České republice. Působil jako předseda Konference vyšších řeholních představených, viceprezident Unie evropských KVŘP a vyučoval biblistiku na Teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Byl rovněž členem Akreditační komise vlády ČR a aktivně se zapojoval do veřejné debaty o úloze křesťanství v moderní společnosti.

Episkopát a kardinálské jmenování

Dne 6. června 1998 jej papež Jan Pavel II. jmenoval biskupem královéhradeckým a 26. září téhož roku přijal biskupské svěcení v katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové. Navázal na dílo svého předchůdce Karla Otčenáška, rozvíjel vzdělávání a pastoraci, založil Diecézní teologický institut, církevní gymnázium ve Skutči a obnovil biskupské knihovny. Inicioval také druhý Diecézní eucharistický kongres a podporoval novou pastorační strukturu diecéze.

Papež Benedikt XVI. ho 13. února 2010 jmenoval 36. arcibiskupem pražským. Úřadu se ujal 10. dubna 2010 a v roce 2012 jej papež povýšil do kardinálského sboru. Stal se kardinálem-prezbitérem titulárního kostela Santi Marcellino e Pietro v Římě.

Jako předseda České biskupské konference (2010–2020) sehrál klíčovou roli při církevních restitucích a ve veřejném dialogu o postavení církve ve společnosti. Patřil k osobnostem, které spojovaly pevnou víru s občanskou odvahou a otevřeností vůči kultuře i vědě.

Osobnost a odkaz

Kardinál Duka byl mužem hluboké víry, vzdělání a smyslu pro odpovědnost, spojoval pevnost zásad s lidskostí. Žil podlesvého  biskupského hesla In Spiritu Veritatis – V Duchu pravdy.

Byl oceněn řadou státních i církevních vyznamenání, mimo jiné Medailí za zásluhy o Českou republiku, Záslužným křížem ministra obrany a Velkým křížem Pro Piis Meritis Řádu maltézských rytířů. Je autorem a editorem mnoha publikací, včetně teologických studií, biblických úvodů a duchovních textů. Významný je i jeho dlouholetý podíl na překladu Jeruzalémské bible do češtiny.

Jeho životní příběh byl svědectvím víry, která se nebála nesvobody ani nepochopení. Byl pastýřem, učitelem a svědkem pravdy – člověkem, který dokázal spojit pevnou víru s láskou k vlasti a smyslem pro službu druhým. Církev vděčně vzpomíná na dlouholetou službu kardinála Dominika Duky, jeho věrnost, odvahu a nasazení pro dobro církve i celé společnosti.

Se zesnulým se bude možno osobně rozloučit v kostele Všech svatých ve čtvrtek 13. a pátek 14. listopadu od 12.00 do 18.00. I při této příležitosti bude možno podepsat kondolenční knihu.

Zesnulý bude v očekávání Vzkříšení mrtvých uložen v hrobce arcibiskupů v kapli sv. Víta ve svatovítské katedrále. Bližší informace o pohřbu budou zveřejněny během středy.

Odpočinutí věčné dej mu, Pane, a světlo věčné ať mu svítí. Ať odpočívá v pokoji.

Slavnost Všech svatých, připadající každoročně na 1. listopad, je jedním z nejdůležitějších dnů v liturgickém kalendáři katolické církve. Často se nesprávně zaměňuje za vzpomínku na všechny věrné zemřelé (památka zesnulých, Dušičky), která připadá na 2. listopad. Zatímco Dušičky jsou spojené s tradiční podzimní návštěvou hřbitova a zapalováním svíček, slavnost Všech svatých připomíná všechny svaté, a to nejen ty, kteří jsou oficiálně kanonizováni, ale také ty, kteří se neslaví jednotlivě. Svátek je vzpomínkovou slavností zemřelých, kteří již dosáhli věčné blaženosti.

Svátek vychází z historické události zasvěcení římského Pantheonu (původně pohanského chrámu všech olympských bohů) Panně Marii a všem svatým mučedníkům dne 13. května 609. Na křesťanském Východě se slavil společný svátek všech mučedníků již od 4. století.

V 8. století se v Irsku a v Anglii, u Keltů a Franků začal slavit svátek Všech svatých (nejen mučedníků) 1.listopadu. Toto datum se ustálilo snad proto, že u Keltů začínal v tento den nový rok. Dnes vyhovuje i kvůli těsné blízkosti s památkou na zemřelé a s melancholickými podzimními pocity. Slavení svátku Všech svatých se brzy rozšířilo a v Římě se slaví pravidelně od 9. století.

Jde o společnou slavnost lidí, kteří po smrti vstoupili do nebe, to znamená do stavu svrchovaného a konečného štěstí ve společenství s Bohem a se všemi žijícími, kteří jsou spojeni s Kristem, jenž svou smrtí a zmrtvýchvstáním zajistil lidem věčný život. Toto tajemství společenství se samotným Bohem překonává jakékoliv chápání a představivost.

Ne každý, kdo zemřel, je svatý, proto se svátek Všech svatých netýká všech zemřelých, jak se často uvádí. Všem, kteří odešli z tohoto světa, je věnovaná vzpomínka 2.listopadu. Plnomocné odpustky pro duše, které potřebují očištění, mohou křesťané získat v oktávu svátku Všech svatých, tj. v prvních osmi listopadových dnech. Musí přijmout svátost smíření, eucharistie a pomodlit se na úmysl Svatého otce (Otče náš, Zdrávas Maria nebo jinou modlitbu).

Zdroj: katolik.cz, redakčně upraveno

(www.cirkev.cz)